Stalo se to tiše

Jedna

Praha, 2020
Mezitím co stojím u okna a masíruju si své pohmožděné zápěstí na levé ruce, slyším jak kapky pomalu a těžce dopadají na parapet oprýskaného, starého baráku. Ze třetího patra mohu shlížet na lidi, kteří spěchají v podvečer za svými rodinami. Ty jsi taky mohla. Občas přemýšlím, co se všem těm lidem honí hlavou. Koukám na jejich ustarané tváře bez úsměvu, neustále zírající do telefonu. Někdy vyjdu ven a pozoruju, jak málo ze světa teď vidíme. Nevšimneme si, když vedle nás projde holub, bez ostychu a strachu.
Ze zamyšlení mě vytrhne rachotící klíč ve vstupních dveřích. Je tu. Než se stihnu připravit na falešný úsměv a polibky, stojí ve dveřích. On. Ten, co mě pět let terorizuje, nedovolí mi mít dítě a nutí mě do věcí, které ví moc dobře že dělat nechci. Neochotně se usměju a snažím se, aby to vypadalo co nejpřesvědčivěji. Po tom, co na mě chvíli tupě zírá, otočí se a odkráčí do naší kuchyně, kterou jsem vymalovala, s vizí, že budeme šťastná rodina. Nejsme. Když už si oddechnu a mám v plánu usednout do černého, květovaného křesla a utéct do světa písmen, plných dobrodružství lidí, kteří si vybrali správně, zavolá na mě můj manžel.
,,Dito?'' Neochotně položím zpět knihu, na kterou jsem se moc těšila a s co nejvěrohodnějším úsměvem poslušně klušu do kuchyně. ,,Ano?'' Zeptám se, s nadějí, že tentokrát třeba řekne něco milého.
Náš vztah nebyl vždy o tom, že jsme se navzájem nesnášeli a ubližovali si. Milovali jsme se. Upřímně. Chtěli jsme spolu strávit zbytek života. Jenomže pak si našel práci investigativního novináře a úplně ho to změnilo.
,,chci se rozvést''. Koukám na něj, jako by mi zabodl nůž do břicha. Jako kdybych to nečekala. Snažím se nebrečet, ale chlad v jeho očích mě nutí dát svým očím svolení pustit slzy ven. ,,Cože? Proč? Já-já to nechápu''. Nevydržím to. Zdrhnu. Nicko.