Stalo se to tiše

Dva

Praha, 1990
Vždycky jsem ráda sledovala oblohu. Ptáky na ní, to jak se tam za dne lesklo sluníčko a v noci zářily hvězdy. Zkoumala jsem, jaký všechny tvary mají mraky, co po té modré louce chodí a pasou se, jako mi to vyprávěla maminka. Ale dneska byla obloha jiná. Nebylo vidět ani sluníčko, ani hvězdy, což znamenalo, že nemohl být den ani noc. Bylo to zvláštní, protože nic jiného než den, nebo noc přece být nemůže. Nebo snad ano? Přemítala jsem nad tou složitou situací pěknou chvilku, až když jsem slyšela tetu Kristýnu jak volá mé jméno. ,,Ditinko, poběž na svačinu!'' Svačina znamená, že dostanu sklenici s vodou, pilulky a krajíc chleba. Tetu Kristýnu mám ráda, ale od doby, co maminka s tatínkem zmizeli, nepřijdu si, že jsem doma.
Usednu za starý dřevěný stůl, ze kterého se loupe lak a čekám, než mi teta přinese svačinu. Koukám z okna a vidím, že nebe pláče. Taky někdy pláču. Když se mi stýská po mamince, nebo když si rozbiju koleno. Teta říká, že slzy jsou plýtvání vodou a vždy když mě vidí brečet, naplácá mi. To není fér. Někdy v noci slyším, jak se zamyká do koupelny a taky brečí.
Kristýna položí talíř a sklenici na stůl a prášky, které má v dlani mi strčí pod nos. Musím je spolknout jako vždycky. Mám je kvůli slabému srdíčku. Teta říká, že kdybych je nebrala, můžu umřít. Teta říká hodně věcí a některé nejsou pravda. Nevím jestli jí mam věřit nebo ne. Spolknu prášky, zapiju je a sním chleba. Když se na mě Kristýna usměje, vím že můžu jít a tak vezmu nádobí, uklidím ho, a protože venku prší, jdu si číst do pokojíčku.