Ten, kdo nezná lásku patří smrti

1. Staří a noví známí

Odbylo přesně tři čtvrtě na jedenáct, když před nádražím King's cross, za hlasitého dupotu dvou párů vraných hypogrifů, přistál černý kočár. Na kozlíku seděli dva domácí skřítkové, vyšší z nich hbitě seskočil a otevřel dveře zadní.

Vystoupila vysoká dívka v cestovním hábitu, na rukách měla oblečený drahý pár rukavic z té nejlepší dračí kůže, ebenově černé vlasy úhledně sčesané pod lehce staromódním kloboukem se síťkou přes obličej. Zkoumavě se rozhlédla po rušné ulici.

„Takže jsme na místě," poznamenala bez zájmu.

Skřítek mezitím z úložného prostoru vytáhnul dva objemné kufry a následoval svoji paní, která už zamířila směrem ke vstupu na nádraží.

„S tím zastíracím kouzlem jste odvedli dobrou práci," pokračovala dívka po chvíli. „zdá se, že mudlové jsou stejně nevšímaví jako obvykle."

Skřítek si pod váhou zavazadel zhluboka oddechl. „Jistě madam, stačilo prosté zastírací kouzlo a-„ přerušila ho zvednutím ruky.

„Myslím, že už jsem je zahlédla, tam vlevo, vidíš?" Ukázala někam za hlouček hlasitých turistů.

Vstupní hala nádraží King's cross byla plná pospíchajících lidí, hemžili jako mravenci a postrkovali, jak se každý snažil dostat ke svému vlaku. Hovorů tu bylo tolik, že nikdy neutichaly.

„Ano paní, jsem si jistý, že jsou to oni," odpověděl domácí skřítek, když se dav trochu rozestoupil a dovolil mu pohlédnout směrem, který dívka ukazovala. Stála tam dvojice postav, žena kolem čtyřiceti s kudrnatými černými vlasy a zarputilým výrazem ve tváři, vedle ní přešlapoval vysoký bledý chlapec, oba dva byli oblečeni v kouzelnických hábitech a několik kroků za nimi tlačil domácí skřítek vrchovatě naložený vozík.

„Vypadáš vyčerpaně," Pravila žena rázně, jakmile se k nim připojili.

Dívka s kloboukem nepatrně přikývla na pozdrav. „Nejsem unavená jen..."

„My to chápeme, máš před sebou nelehké dva roky." Chlácholivá slova, ale pronesla zcela ledovým tónem.

Dívku napadlo, jak moc se za ty dva poslední měsíce žena změnila. Z tváře se ji vytratily i poslední zbytky úsměvu, pohled ztvrdnul a veškerá vřelost se kterou s ní i chlapcem, jež je doprovázel, kdysi jednala se vytratila. Ovšem nemohla ji to mít za zlé, zlomené srdce prý bolívá nejvíce, co o tom, ale ona sama mohla vědět?

Chlapec se zastavil před přepážkou mezi devátým a desátým nástupištěm. „Zanedlouho si zvykneš," zkusil ji povzbudit. „Teď ale neváhej, máme v patách čas." usmál se a ukázal na hodiny, které ukazovali deset a padesát tři minut.

„Na co čekáš?" obořil se na svého domácího skřítka, když se neměl k pohybu.

Skřítek zadrmolil omluvu a i s vozíkem se rozeběhl proti cihlové zdi.

„Tak je to přeci pravda." podivila se dívka, když za stěnou zmizel i chlapec.

Žena ji povzbudivě stiskla rameno. „Ode dneška už nebude cesty zpět, všechno se pro tebe změní." zašeptala ji. „A nebuď nervózní." dodala ještě, už o něco hlasitěji.

Dívka pozvolným tempem vyrazila proti zdi. „Nebývám nervózní," odvětila suše a přidala do kroku.

„Takže?" Zeptal se děvčete chlapec, když opět všichni tři pohromadě stáli na prostorném nástupiště a pozorovali děti jak se loučí se svými rodiči, nasazují kouzelnické čapky a mizí v útrobách naleštěného vlaku.