Ten, kdo nezná lásku patří smrti

9. Školní trest

Začátek třetího zářijového týdne se sebou konečně přinesl vlídnější počasí. Slunce svítilo, třebaže, už tolik nehřálo a od východu foukal příjemný letní vánek prosycený vůni čerstvě posekané trávy.

Dnešní den byl dokonce tak vydařený, že to zapřísáhlému dobrodruhovi, profesoru Silvanusovi Kettleburnovi nedalo, než aby vytáhl šestý ročník ven. Nebožák netušil, že o dvaatřicet minut později bude onoho zdánlivě příjemného rozhodnutí hořce litovat.

„Pane profesore, přísahám, že to byla nehoda!" Štkal James Potter, postávající za jedním z pěti rozvrzaných stolků, které nechal profesor Kettleburn rozestavět před skleníkem číslo devět. Co ale bylo na celé situaci podivné byl fakt, že měl James ohořelý celý pravý rukáv a jeho stolek vydatně doutnal.

„To mi nevykládejte! Vím moc dobře, že jste je nenáviděl!" Dupl profesor svojí protetickou nohou a zamračil se na Remuse se Sirusem, kteří stáli opodál, jakoby je vyzýval, aby jeho tvrzení zkusili vyvrátit.

Posléze šlehl nasupený pohledem po Hagridovi, „Buďte té lásky Rubeusi, a odneste to. Ten puch se nedá vydržet."

Potom se obrátil zpět na Jamese, který vypadal, že by byl radši kdekoliv jinde, než právě tady, „A vy, pane Pottere se budete dnes večer hlásit u mě v kabinetě!"

„To není fér," ohradil se James, musel důkladně zatřást rukávem, aby se ujistil, že skutečně jen doutná.

„Pane Pottere, myslím, že se oba dva shodneme, že není na vás posoudit, co je a není fér. Nehodlám o tom s vámi dál diskutovat. Dnes večer vás čekám ve svém kabinetě," zavrčel profesor a kulhavým krokem odspěchal směrem k hradu.

A tím skončila hodina péče o kouzelné tvory.

...

„Proč by jsi něco takového dělal?" Podivila se Marlene McKinnonová. Seděla u nebelvírského stolu spolu s Poberty, jelikož se její kamarádky ještě nevrátily z vyučování. A zrovna ve chvíli, kdy rozhořčeně zamávala vidličkou směrem k učitelskému stolu, si k nim přisedl Floyd.

Dorazil právě včas, aby Marlene zastihl v zápalu revolucionářské nálady. Za což zcela bez pochyb mohl James, který ji náruživě vyprávěl, co se mu přihodilo na hodině péče o kouzelné tvory. V jeho podání to nějakým záhadným způsobem vyznělo, že byl křivě obviněn z úmyslného zažehnutí duhovce. Což, jak se Remus několikrát pokusil podotknout, nebyla tak úplně pravda. Všichni přítomní incidentu s duhovce zcela jasně viděli, nejen vzplanutí Jamesova svěřence, stolku a hábitu, ale také tři neúspěšné pokusy, které požáru předcházely a za které bez jakýchkoliv pochybností naprosto vědomě mohl.

„Přeci nedostaneš trest za to, že se ti stala nehoda!" Prohlašovala zrovna Marlene, když Floyd dosedl a otočil se s tázavým pohledem na Petere. Ten jen mávl rukou a nenechal se rušit od svého oběda.

„Tvrdí, že neúmyslně zažehl jednoho z Kettleburnových duhovců," poznamenal Sirius, který už začínal být viditelně podrážděný, neboť neochvějně stál na duhovcově straně.

„A udělal to?" Zeptal se Floyd, zřejmě dočista zapomněl, proč vlastně přišel.

Sirius pokrčil rameny, „Zapálil ho, ale neřekl bych, že neúmyslně..."

Floyd ještě několik chvil poslouchal Jamesovo barvité líčení a zrovna, když byl u toho, jak se nebojácně vrhl vpřed, aby za pomoci svého rukávu nebohého tvora zachránil, naznal Floyd, že bude mít Sirius pravdu a významně si odkašlal, „Jamesi, potřebuji s tebou mluvit."