Ten, kdo nezná lásku patří smrti

8. Jak v noci nespali

Byly asi dvě hodiny před úsvitem a Astrid van Hautenová se zuřivě přehrabovala v kufru.

„To snad není možné," zavrčela podrážděně, když vytáhla třetí prázdnou lahvičku a mrštila s ní na postel. Spěšně se ohlédla, aby se ujistila, že nevzbudila žádnou ze svých spolubydlících. Ale v tuhle noční hodinu nemusela mít obavy, všechny tvrdě spaly.

Jejich pokoj byl prostoupený absolutním tichem, které rušila jen Astrid, když ji na zem z kufru vypadávaly nejrůznější předměty.

Po několika vysilujících minutách svoje snažení vzdala. Byl čas smířit se s tím, že ji lektvar na klidný spánek došel.

Probděla už druhou noc v řadě a začínala to na sobě cítit, byla podrážděná a strašně vyčerpaná. Přemáhala ji absolutní bezmoc, když celé hodiny zírala na nachové závěsy nad postelí. Měla chuť je podpálit.

Nakonec z nočního stolku sebrala vytahaný svetr a neslyšně opustila pokoj.

Bez rozmyslu se usadila ve společenské místnosti, kde v krbu dohoříval oheň. Zachvěla se, rána byla v Bradavicích povážlivě chladná.

Všimla si, že na stole vedle jejího křesla leží učebnice lektvarů pro pátý ročník, unaveně se pro ni natáhla a dala se do čtení. Nezáleželo na to, že je pro mladší studenty, v jejím případě nikdy neškodilo lektvary opakovat.

Neuběhlo ani dvacet minut a spánek, jak to má ve zvyku, zcela nečekaně a v nevhodnou dobu, nad ní konečně zvítězil. Ještě chvíli neurčitě pozorovala vyhasínající oheň a když krby dočista ochladl, propadla se Astrid do říše snů.

Spánek si ji konečně našel.

Bdělost ji trápívala roky, s příchodem do Bradavic se ale její problém znatelně prohloubil. Bylo k vzteku, když ji myšlenky vířili hlavou a neuklidnily se ani nad ránem. Naopak mívala pocit, že se v její hlavě překřikují.

A tak teď spala spánkem hlubokým, jak už dlouho ne. Neprobudila se, když ji kniha vyklouzla z prokřehlých prstů a s hlasitým PRÁSK dopadla na zem. Neprobudila se ani, když nástěnné hodiny odbily půl. A neprobudila se ani, kdy se ozvalo rozhořčené mumlání Buclaté dámy a otevřel se vchod do společenské místnosti.

...

James prolezl první. Nechybělo mnoho a Peter, který mu byl v patách se natáhl, jak dlouhý tak široký, naštěstí byl Sirius dost pohotový a zachytil ho za límec.

„Tichošlápku! Škrtíš mě!"

„Tak máš dávat pozor kam šlapeš! Vždyť jsi málem porazil Dvanácteráka-"

„Kluci," vyštěkl James tlumeným hlasem, „zbláznili jste se, takhle hulákat? Probudíte celou věž!"

Všichni tři se narovnali a Sirius střelil pohledem k oknu, měsíc už byl pryč, ale stále vládla tma. Vyčerpaně si oddechnul, „To byla náročná noc..."

James beze slova přikývl.

„Ještě se mi nechce do pokoje, neposadíme se tady na chvíli?" Zeptal se Peter, ale ještě než stačil dokončit větu, se James hrnul ke kanapi u krbu.

Tak se Červíček vděčně sesunul na místo hned vedle.

Sirius ještě několik vteřin postával u okna, než přikývl a vydal se ke křeslu.

„Proč ho pořád někdo přesouvá? Je to moje místo," postěžoval si cestou.

Opatrně, aby nezpůsobil příliš hluku zatlačil do opěradla. Křeslo mu připadalo podstatě těžší než obvykle, na druhou stranu dnes večer mínil úplně to stejné o vlastních nohách. Když se ale ani po druhém pokusu nehnulo z místa, povzdechl si a jal se ho obejít.