S T A L K E R

25.12.

Milý deníčku, 

dnes se trošku rozepíšu, jelikož chci napsat vše, co se včera ve večerních hodinách odehrálo, taky chci tento deník už dopsat, jelikož mi zbývá tak patnáct stránek a už sem nemám v podstatě nic moc o čem psát. A ještě předtím, než napíšu cokoliv jiného. To překvapení bylo vážně.. ZAJÍMAVÉ.

Takže.. s čím bych měl začít. Třeba začnu cestou k panu Hatakemu. Jel jsem tramvají, ale nestihl jsem tramvaj, která by mě odvezla v čas. Hádej, deníčku, kdo mě tak zdržel? Ano, Sakura. Ptala se mě na to, proč se s ní Sasuke rozešel, ale já o ničem nevěděl a tak jsem dělal, že ji neznám a říkal jsem jí, aby mě nechala na pokoji. Každopádně, další tramvaj jsem stihl a dokonce jsem byl rád, když jsem nastupoval dovnitř. 

Když jsem přijel, zjistil jsem, že budu muset ještě minimálně 10 minut jít pěšky, takže jsem k panu Hatakemu přišel úplně upocený a hlavně mokrý, protože v půlce mojí cesty začalo pršet. 

Každopádně se na mě pan Hatake koukal jako na idiota, protože mi řekl ještě před tím než jsem odešel z ordinace řekl, abych se oblékl neformálně, ale to jsem bohužel přeslechl. Ale byl tak milý, že mi dal oblečení svého syna, kterého jsem v tu dobu neměl šanci zatím poznat. 

Pan Hatake mi řekl, že mu zemřela manželka při porodu jeho syna, stalo se to tak před třiadvaceti lety a mně tím připomněl mou matku, která umřela v autonehodě i s mým otcem, když mi bylo pět. Ale to jsem říkat nechtěl, pravděpodobně o tom i věděl, jelikož jsem našel na jednom menším stolečku v obýváků našel fotku mých rodičů, s panem Hatake, s Jiraiyou, neboli mým bývalým mistrem, kterého jsem bral jako dědu a mnou, když jsem sotva uměl mluvit a vedle té fotky byla váza s pavoučími liliemi. Už usychaly, ale i tak vypadaly hrozně krásně. Byly krásně červené, a vsadím se, že na ně neměly ani ty nejkrásnější červánky, které jsou na obloze, když zapadá slunce. 

Co se týče mého otce, pan Hatake se o něm zmínil. Řekl něco ve stylu, že to byl úžasný muž, a že když zjistil, že umřel, měl strach o mě, ale nakonec to nechal na Jiraiyovi. 

Ale fotka, která mě zaujala a byla nejzvláštnější, byla fotka, kde mě drží nějaký kluk, s bílými vlasy a maskou, u něj stojí nějaká holka s hnědými vlasy a fialovými tvářemi a vedle dívky stojí nějaký kluk s divným výrazem ve tváři a havraními vlasy, které lehce připomínaly Sasukeho nepropustné černé oči. Ten černovlasý celkově připomínal Sasukeho. 

Nakonec jsem se na tu fotku zeptal pana Hatakeho. Odpověděl, že jsem to překvapivě já, když jsem byl ještě v kolíbce, jeho syn, Kakashi a jeho dva kamarádi, teď už bývalí, jelikož si ten černovlasý myslel, že mu chce Kakashi přebrat jeho lásku a hnědovláska je bývalá, protože ji Kakashi jednoduše odmítl a zlomil jí srdce. To mi celkem zkazilo náladu. Ale hned mi ji pan Hatake zvedl díky jídlu, které bych mohl jíst 24/7. Ano, byl to rámen. Položil ho na stůl a já si v tu dobu sedl na své místo u stolu a čekali jsme na posledního člověka, který má přijít, a to byl jeho syn, Kakashi.

Čekali jsme tam, povídali si a pak jsme dokonce zašli do tak soukromého téma, že jsem vytáhl i to, že mě někdo sledoval a pravděpodobně stále sleduje. Pan Hatake se v tu dobu na mě jen podivně podíval a pak řekl, že se mi to jen muselo zdát. Ale nezdálo. Však mám i důkazy, že mě někdo sledoval. Když jsem mu to řekl, on si jen povzdechl a zadíval se mi bolestivě do očí, ale nic neříkal, což mě děsně děsilo a uvědomil jsem si, proč se ho několik lidí straní.

Nakonec to jeho koukání do mých očí přerušil jeho syn, o kterém moc často nemluvil a když mě jeho syn uviděl, vypadal zaraženě a trochu vystrašeně? No, v jeho očích se objevil strach. Ale pozdravil mě a přisedl si k nám, blízko mě a červenal se. Pan Hatake mezitím přinesl jídlo a periferním viděním jsem si všiml, že na mě Kakashi kouká, se zaláskovaným výrazem a stálým ruměncem na tvářích.

Najedli jsme se, pak jsme si ještě chvíli povídali, tedy, nejvíc z těch dvou mluvil starší, Kakashi se moc do diskuze nezapojoval a jen na mě potichu koukal.

Přeskočím rovnou k věci, kterou jsem nějakým způsobem zmínil a chtěl jsem znát i Kakashiho názor na věc, kterou jsem vyřkl již při rozhovoru s panem Hatakem. (Poz. od autora: když jsem se snažil ujistit, že jsem napsal slovo ,,vyřknout" dobře, našel jsem dost "zajímavý" článek o znásilnění.. tak jsem si ho přečetl a asi dva dny jsem měl z toho noční můry.. A ANO, TOHLE MI TRVALO PÁR DNŮ, NECHTE MĚ ŽÍT! :'DD)

-------------------------------------------------------------------------------------

HA! HA! NAPÁLENÍ BYLO ÚSPĚŠNÉ!

Snad jste si nemysleli, že by tento díl byl poslední, ne? :D

Taky jsem měl narozeniny, už jsem velký chlapec. Už můžu chodit sám na záchody *ironický smích*

No, už abych se rozmýšlel, co budu dělat se svým životem.. jestli budu psát, nebo kreslit za peníze. Nevím, ale ještě jsem přemýšlel, že až dojdu střední školu, půjdu na vysokou školu, ale zase nechci být ve škole půlku svého života. Chjo, nevím.

Mimochodem, jestli toto čtete, asi jsem se rozhodl zabít další svůj čas, který jsem měl věnovat učení.

Mno, až tuto povídku dokončím, možná udělám pokračování, ale z pohledu Kakashiho a bude až po tom, co se to všechno provalilo. Ale o tom až v příštím dílu *lenny face*

Nu, tak se mějte, hoi!