Crown Academy |CZ|

👑45👑

28. listopadu 2106

Keith

Keith Adam věděl, že to, co udělal, byla kolosální pitomost.

Viděl jeho pohled v divadle. Viděl to poznání. Všiml si, jak k němu to Štěně hned po konci vyřazování zamířilo – jako by se nechumelilo. V tu chvíli se rozhodl zmizet. Jeho komnata by mu rozhodně nepřinesla tolik vytoužené soukromí, protože tam by ho našel každý s kapkou štěstí, inteligence a zdravého rozumu. Možná proto se rozhodl udělat další pitomost a zamířil do soukromých komnat, které by obýval, kdyby tu nebyl jako student, ale jen jako syn svého otce. Kdyby tu byl jako princ-syn.

Tiše za sebou zavřel dveře, protože tu rozhodně neměl co dělat. Ne jako student. Sako odhodil někam do rohu a okamžitě se vydal k minibaru, kde na něj čekaly zásoby lákavého alkoholu. To bylo přesně to, co potřeboval. Kapku něčeho silnějšího, aby zapomněl na všechno a na všechny; aby zapomněl, že je naprostý idiot; aby zapomněl na to, že vlastně neměl sebemenší důvod tu to Štěně dál držet.

Zrovna si nalíval pořádnou dávku whisky, když se ozvalo zuřivé bušení na dveře. Trhnul sebou takovým způsobem, že polil stůl. Perfektní. On to rozhodně uklízet nebude. Odložil lahev a opatrně otevřel dveře. Čekal svého naštvaného otce. Čekal služebnou, která ho přijde vyplísnit za to, že není ve své komnatě.

Ale rozhodně nečekal Juliana.

„Kdo ti řekl, kde jsem?" zavrčel Keith. Nechtěl s ním mluvit. Nechtěl odpovídat na otázky, které měly určitě přijít. Protože ani on sám neznal odpovědi a byl podobně zmatený ze svých činů jako Julian.

„To je jedno, ne?" Julian si založil ruce na hrudi. Tu jednu s trochu větší opatrností.

„O co ti jde, Štěně? Neměl bys být někde jinde?"

„Ano, to bych měl." Julian udělal pár kroků blíž k němu. Keith si skoro dokázal představit, jak mu zaboří prst do hrudi. To by bylo celkem komické.„Měl jsem vypadnout, ale... Ale ty-"

„Ale já?" přerušil ho Keith s úšklebkem. Musel zase hrát svou hru. Musel dělat, že o ničem neví.

„Něco jsi udělal. Zajistil jsi, abych zůstal."

Keith si založil ruce na hrudi a pomalu pozvedl obočí. Umění gest posměšků ovládal dost obstojně. „A proč bych to, prosím pěkně, dělal? Co bych z toho jako měl? Já jsem zlej kluk, Štěně, ne strážnej anděl. Odmlouvám učitelům, kašlu na otcovy rozkazy, kradu sestře podprsenky. Mám za to, že jsem dokonce zaslechl, že prý nemám rád koťátka. Takže zachraňovat ti zadek před vypadnutím rozhodně není na mém seznamu mimoškolních aktivit. Jestli je to všechno, můžeš jít." Z jeho hlasu vyzařovala lhostejnost a jisté pobavení, rozhodně ne zmatek, který cítil uvnitř.

„Takže... Takže jsi to neudělal?" zamumlal překvapeně blonďáček.

Keith byl rád, že se mu podařilo chlapce znejistět, ale na druhou stranu... ještě si nechtěl přestat hrát. Julian mu možná nějakým zvráceným způsobem celou tu dobu chyběl. „I kdyby, tak co? Není to hezký? Tak si přestaň stěžovat, přijmi to, jak to je, a víc se v tom nehrabej."

„Takže jsi to udělal. Proč?!"

Keith sám nad sebou zavrtěl hlavou. Byl nepoučitelný. Kdyby si odpustil předchozí otázku, nemusel teď řešit tohle.„Mohl by ses trochu ztišit?! Fakt nestojím o to, aby mě tu našel tatík. Buď tý lásky a uber na hlasitosti."

„Přestaň se vyhýbat tématu"

„Nic takovýho nedělám, Štěně. Víš, že jsi vážně vtipnej, jak se tady rozčiluješ? Je to jako... pozorovat vzteklou veverku, který někdo sebral oříšek. Možná bych si to měl nahrát. Tuhle chvíli si chci pamatovat."