Crown Academy |CZ|

👑54👑

12. prosince 2106

Julian

Julian neměl sebemenší tušení, proč ho jeho služebný vzbudil v osm ráno a spolu s dalšími desítkami studentů odvedl až před Crown Academy. Zdálo se, že ostatní studenti jsou na tom úplně stejně. Vyhledal pohledem Keitha Adama a tázavě pozvedl obočí.

Princ-syn v odpověď pokrčil rameny. Nevěděl o nic víc než blonďáček nebo kdokoliv jiný.

Slunce pomalu stoupalo na oblohu a zalévalo pozemky Crown Academy studeným nazlátlým jasem. Poprašek sněhu na zemi se v jeho světle třpytil podobně jako koruna na hlavě krále Anthonyho. Alespoň co si Julian pamatoval z fotek a televize, protože král se posledních pár týdnů vůbec neobtěžoval opouštět své komnaty. Nevadilo mu to. A podle kousavého tónu v jeho hlase to nevadilo ani Keithovi.

„Dobré ráno, věnujte mi prosím chvilku pozornosti."

Ředitelka stála na příjezdové cestě, jenom pár metrů před shromážděným davem studentů. Temně rudý kabát, končící těsně nad koleny a v pase stažený páskem, na nohou semišové kozačky do poloviny lýtek. Jako vždycky vypadala perfektně upraveně a majestátně. Kdyby měl Julian před lety vybírat vítěze Crown Academy, jeho volba by byla jasná.

„Vánoce se kvapem blíží – a nevyhnou se ani nám. Proto bych vám místo dárků ráda věnovala ředitelské volno trvající přesně od teď až do posledního prosince."

Davem se rozezněl potlesk a radostné výkřiky, které ale pokračovaly jen do chvíle, kdy Lena Williams gestem všechny utišila.

„To není všechno. Samozřejmě tu můžete zůstat, pokud netoužíte odjet domů. Crown Academy vám bude otevřená. Ovšem s volnem se pojí ještě jedna informace. Pořadí pro tento měsíc bylo uzavřeno. Na konci prosince proběhne vyřazování a domů odejdou ti, co jsou teď na konci žebříčku. Nemůžete s tím nic udělat."

Nikdo neprotestoval, všichni věděli, že něco takového by bylo nevhodné a zbytečné. Julian se rozhlédl kolem a našel hned několik zklamaných tváří. Ti, kteří věděli, že právě prožívají na Crown Academy svoje poslední chvíle. Rychle zkontroloval Carmen. Byla jednou z mála, ke komu si našel cestu a záleželo mu na tom, aby ještě pár měsíců vydržela. Nezdála se smutná, nebo zklamaná, takže usoudil, že jí se vyřazování netýká. Dobře.

„A aby toho nebylo málo... mám tu pro vás ještě jedno překvapení. Užívejte si hezké chvíle a časy pohody. Nebude to trvat dlouho. Ke koruně vede těžká a velmi trnitá cesta. Přeji vám všem, abyste si co nejlépe užili Vánoce." S těmi slovy odešla. Zmizela v útrobách hradu a nechala všechny tápat v tom, co měla její slova znamenat.

Někteří se po jejím vzoru začali vracet do svých komnat, ale přítomní služební a stráž je zarazili. To nebylo všechno.

Na konci příjezdové cesty se objevila první limuzína a po ní druhá, třetí a čtvrtá. Řada aut se táhla zdánlivě do nekonečna a Julianovi stále pořádně nedocházelo, co se to děje. Až když vystoupili první lidé a studenti se jim se slzami v očích vrhli do náručí, pochopil. Ředitelka pozvala rodiny. Byla neuvěřitelná.

Zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Jeho rodina určitě nepřijede. Matka si sestry mají moc práce a otec je tam, kde si zaslouží. Tak to mělo být.

„Juliane?"

Strnul. Ten hlas poznával dokonale. To nebylo možné. Nemohlo.

Zarazil se v polovině pohybu, pomalu se ohlédl a zapomněl, jak se dýchá. Rowan stál přímo před ním, ruce v kapsách kožené bundy, tmavé vlasy rozcuchané, hluboké oči jiskřící životem, divokostí a tichou rebelií. Pohupoval se na patách, jako kdyby sám přesně nevěděl, co by měl dělat. Jeho přítomnost zasáhla Juliana podobně jako kulka přímo do srdce. Ostře se nadechl. Zamrkal, jako by byl Rowan jenom přelud, který tím zažene.