Dcera Smrti (Avengers)

Útěk, který nebyl v plánu

Už tady trčíme přinejmenším tři hodiny. Našla jsem svůj batoh i se všemi věcmi, které by v něm měli být až na Harleyho a to mě dost naštvalo.

Vlastně natolik, že jsem dostala záchvat vzteku a pěstí praštila do prosklené stěny. K nému zklamání se ve skle objevila pouhá prasklinky a to neutlumilo ani můj vztek ani bolest v kloubech ruky. Mělo to však za následek rozeznění alarmu a blikající červené světlo. Tedy, alespoň jsem myslela, že jsem za to mohla já.

Karolline se postavila, opírajíc se o zeď a propalujíc mě pohledem. Jen jsem se nevinně usmála a pokrčila rameny. Čekala jsem, že někdo přiběhne a začne mi tady vykládat o tom, jak se mám chovat, jak to měla většina dospělých ve zvyku, ale nikdo nepřiběhl. Naopak bylo za pár chvil slyšet jen alarmující a otravný zvuk.

V tu chvíli mi došlo, že jsem za to asi nemohla já, a to znamená, že pravděpodobně budeme v pěkné bryndě. Popadla jsem batoh i s jeho obsahem a přehodila si ho přes rameno. Naléhavě jsem pohlédla na zrzku, která mě nechápavě pozorovala.
,,Karolline, musíme vypadnout!" přeječela jsem alarm a opět vší silou praštila do skla. Prasklina se zvětšila a to sestru konečně donutilo k nějaké reakci.

Na chvíli jsem si vzpomněla, jak jsme společně s otcem chodili několik let na Taekwondo, ale po té nešťastné příhodě jsem skončila s modrým páskem.

Natočila jsem se bokem ke stěně a když byla prasklina dostatečně rozsáhlá a alarm nepřestával, vykopla jsem nohu a patou vrazila do skla, které by podle mého skromného názoru mělo být minimálně neprůstřelné nebo alespoň nějak vystužené, aby ho nerozkopalo pár puberťačekv teniskách, vzhledem k tomu, že Karolline je radioaktivní.

Sklo se roztříštilo na tisíce třpytivých krastalků. Na nic jsme nečekaly a vyběhly do neznáma budovy, kde nás dost jistě čekalo nebezpečí a podivuhodnosti, které nás provází už od našeho nedávného příletu.