¤Nejen sen¤

1. část

Nesnáším Českou republiku, ale miluju lidi v ní. Takhle nějak zněla první věta v mém deníku. Je mi patnáct let a jmenuji se Justýna Davidová. Jako malá jsem nechápala jak se někdo muže svěřovat svému deníku nebo respektive nějakému sešitu, ale teď jsem pochopila, že je to docela dobrý přítel, který nikdy neprozradí to, co jsem mu svěřila. Mám spoustu kamarádů, ale ty opravdový mám jen dva, jsou to Adam, je to můj spolužák a nejlepší kamarád. A další je Ema, známe se už od školky a naše přátelství nám vydřelo do teď. Bydlíme v docela malém domě s rodiči a mojí malou sestřičkou Jolanou. Jolana se narodila v sedmém měsíci, teď už jí je jeden rok a je úplně v pořádku. Končím devátou třídu Základní školy. Moje další cesta bude gymnázium. Rodiče chtěli, abych šla na tu školu a já se nějak nebránila. Moje maminka je doktorka na chirurgii a tatínek pracuje v armádě. Jeho povolání říká, že není často doma, ale my to zvládáme. Od té doby co je máma na mateřské dovolené, je jako vyměněná. Nevrací se ztrhaná z práce a nevypadá, jako by jí bylo 50. Ve skutečnosti jí je třicet tři let a mě měla ve svých osmnácti. Jedno ráno jsem šla do školy bylo to docela normální, Ema čekala před školou ve škole zase Adam. Uběhla první hodiny, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a poslední osmá hodina. Šli jsme s Emou a Adamem do parku a učili se na test z dějepisu. Byl květen a večer v televizi začínalo Ms v ledním hokeji. Milovala jsem hokej a pořád miluju. Přišlo mi, že přitom sportu lidi nejsou bábovky a dokážou se za něčím pořádně rvát a to se mi líbilo. Holky ve třídě většinou básnily o 1D nebo dokonce o Justinovi Biebrovi, ale já měla hokej a nic jiného mě nezajímalo. Ema u nás ten večer spala a Česko vyhrálo na nájezdy 3:2. Byl to super zápas. Chytal můj oblíbený brankář a byl božský. Ráno jsme s Emou šly do školy a den probíhal zase jako každý jiný.