Všechno, co mě napadne

Prázdnota

Někdy mám pocit. Nevím, jestli je to pocit. Cítím, že mám v sobě prázdno. Prázdno, které toužím vyplnit. Připadám si jako nafukovací balónek z narozeninových oslav. Nic v mně není. Vypadám sice jako ostatní. Ostatní v sobě mají helium. Já jen něco, co je označováno, jako výlučná látka člověka. Vzduch.
Oxid uhličitý.
Poušť.
V mém srdci je jen písek ze Sahary. Ne. Žádný písek. Prach. Prach, který dokážu zničit jedním fouknutím. Prach, který sedí v útrobách mně samotné. Je zalezlý ve všech částech mého těla. Musí tam být, totiž kdybych v sobě neměla ani ten prach, tak už bych nebyla člověk. Byla bych jen těleso, tělo, které chodí po zemském povrchu.
Topím se. V moři, oceánech a říčních proudech mých myšlenek z fobií a strachů.
Když jsem sama, tak splývám s tichem, kdyby někdo věděl, zřejmě by si ani nevšiml.
Jsem prázdná. Neviditelná.
Vylučovaná.
Nechtěná?
Ale možná si to jen namlouvám. Možná jsem naplněna výlučným plynem jen proto, že jsem si to sama vybrala.
Je to tak. Oni mi nabízeli, jako všem ostatním, abych byla napuštěná héliem. Oni mi nabízeli abych létala v oblacích. To já. To já jsem si vybrala, že budu odpad.

Pro sebe.