Bolest schovaná za úsměvem

Kapitola 1.

„Zítra příjde celá naše parta!" Křikla nedočkavě Elena.  Usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila.

Nejdřív bych se vám měla nejspíš představit. Jmenuji se Ema. Je mi čerstvě patnáct let. Chodím na místní gympl, ale zase tak chytrá nejsem, takže si nemyslete, že jsem nějaká šprtka.  Mám přítele se kterým se bohužel ale vídám jednou týdně, protože je na intru. A také poslední informace. Patřím do asi padesátičlenné skupiny, která je tvořená lidmi ze všech místních škol. Ovšem v rozmezí 14-17 samozřejmě. A právě jednoho člena táta, (který je zároveň přítel Katrin) vlastní budovu, která sloužila jako klub pro skauty. A tam se právě teď nacházíme.

„ Měli by jsme udělat nějakou místnost na kouření aby to ostatní nezasmraďovali nahoře ." Vznesla jsem návrh, který mi Elena hned odsouhlasila.

Klubovna se skládá ze dvou pater, vypadalo to tam strašně, ale já, Elen a Katrin jsme to tam vylepšili, hodně. Teď to tam aspoň nevypadá jako na stavbě. Hlavní místnost je nahoře, tam se pije a sedí. A také kouří. Jelikož kuřáků u nás v partě je hodně, tak tam kolikrát není od kouře vidět na krok.

Z postranní komůrky jsme nanosili židle do jediné velké místnosti co byla dole. Sice tam nejspíš probíhala stavba, byly tam na zemi hromady jakého si materiálu, ale my jsme to všechno odignorovali a uklidili to tam. Okna jsme museli něčím zastínit, jelikož by z ulice šlo vidět rovnou dovnitř. Bohužel nám nikomu není oficiálně 18, takže by asi nebylo úplně fajn kdyby na nás lidi koukali z ulice. Sice bude tma, ale hned ob jeden dům je hospoda a lidí je tady občas víc, než by jsme ve večerních hodinách čekali.

Spokojeně jsme se podívali na již vylepšený pokoj, kterému jsem hned začala přezdívat Hulírna. Už bylo pozdě a zítra byla škola, takze už byl čas jít. S velkou nechutí jsme všechny tři opustili budovu.

Rozloučili jsme se s Katrin, která bydlela na druhé straně, než já s Elenou. „Aspoň, že je zítra pátek." „Jo, dýl už bych to v té škole nevydržela." Zašklebila jsem se nad představou jedné svraštělé učitelky, kterou jsme měli na chemii.

S Elenou jsem se rozloučila pod potůčkem a pokračovala dál domů. Město ve kterém bydlím není moc velké. Rozhodně si nepředstavuje Brno nebo něco takového. To vůbec. Tady se zná každý s každým, ale zase si nepředstavujte vesnici. Jsme prostě malé, útulné městečko se spoustou zajímavých památek a krásnou přírodou.

Můj dům je skoro až ke konci města, ale nestěžuju si.  Máme obrovský barák, protože bydlíme ještě s babičkou a dědou, kteří jsou zároveň veterináři a mají zde i laboratoře. Můj pokoj je úplně nahoře a je z něj nádherný výhled.

Rodiče se moc neztotožňují s tím, že chodím ven s touto partou. V létě to bylo docela kritický, protože rodiče na toto zvyklí nejsou, moje starší sestra nevytáhne paty z domu. Z části, protože je prostě moc slušňácká a taky, protože při konci minulého školního roku se začala léčit s jednou psychickou nemocí, která ovlivnila život celé rodiny. Taky jeden z důvodů, proč se snažit co nejčastěji vypadnout z domu s nasávat. Teď už zpětně vím, že přehánět to s alkoholem vážně dobrý není a kolikrát můžete udělat fakt velkou sračku. S prominutím.

Já před rokem a já teď, jsou dva úplně odlišení lidé. Dřív se mi alkohol a další návykové látky hnusily, ovšem teď jsou to věci, bez kterých bych si život občas nedokázala ani představit.

🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐🪐

Ahoj, asi jste si všichni myslely, že už jsem mrtvá, ale ne. Jen jsem úplně neměla chuť na psaní atd.

Teď přicházím s novou knihou, která už bohužel není Larry Stylinson funfuction, ale na profilu jich pár mám. Doufám, že se vám tenhle neobyčejný příběh bude líbit.

XOXO KLEOPATRAKUKU