Povstání

Počátek

Zbývalo pár minut do svítání. Vzal jsem do ruky Argentovu pistoli a vsunul do ní zásobník. Skryl jsem ji za opasek kalhot a opatrně uchopil nůž a napůl jej vsunul do rukávu tmavé riflové bundy tak, aby nešel vidět, ale abych jej mohl okamžitě použít. Bundu jsem schválně nechal rozepnutou. Věděl jsem, že je to zmate a že nebudou očekávat útok.
Pokud byly naše úvahy správné, Monroe přiřadila ke každé cele neosvědčeného lovce dva své lovce, kteří nás měli odvést do jídelny na snídani. Doufal jsem, že jsou to opravdu jen ti dva lovci a někde z dálky nás nepozorují další. To by byl totiž problém.
Postavil jsem se ke dveřím a čekal. Během pár minut cvakl zámek a dveře se otevřely.
„Dobré ráno, Stilinski. Připraven splnit dnešní úkoly?“ Zeptal se muž, který vešel dovnitř a přejel mě pohledem.
„Jistě.“ Mile jsem se na něj usmál.
Viděl jsem, jak se zarazil. Nikdy jsem se na ty zmetky neusmál. Ani jednou ode dne, co mě sem přivezli. Chtěl mě chytit za paži a vyvést ven. O krok jsem couvl.
„Já sám.“ Řekl jsem.
Vysloužil jsem si trochu nervózní pohled. Celkem mě to pobavilo. Nehrál jsem dle jejich pravidel. Doposud jsem se to, ale snažil skrýt. Dnes, však byl konec se skrýváním. Všechny nás vedli v řadě za sebou.
„Tady..“ Řekla Adel a ukázala na jedno místo na plánku. „Sem odstřelovači nedosáhnou. Nevidí sem. Je to jejich slepý bod. Pokud se chceme osvobodit, musíme to udělat tady..“
„Dobře.“ Řekl jsem. „Uděláme to tak.“
Blížili jsme se k určenému místu. Byl čas. Všiml jsem si, že se ostatní dali do pohybu. Nechal jsem nůž vyklouznout z rukávu a ohnal se po muži, který mě vedl. Uhnul. Zasyčel jsem a sekl po něm znovu. Dal mi ránu do břicha. Podkopl jsem mu nohy a zabodl nůž do jeho krku během toho, co padal. Na můj obličej vystříkla jeho krev. Usmál jsem se. Ta teplá, rudá tekutina se mi líbila. Měl jsem však pocit, jako by mě někdo sledoval.
Prudce jsem se otočil a hodil nůž do místa nahoře, kde jsem tušil pozorovatele.
Žena s tmavou tváří se jen tak tak vyhla čepeli, která se zabodla do zdi za ní.
„Ta děvka..“ Zasyčel jsem.
Byla to Monroe. Naše oči se setkaly a ona se dala na útěk. Rozhlédl jsem se po vřavě, která nastala kolem mě.
Zasyčel jsem a rozběhl se ke schodům. Nemohl jsem ji nechat utéct. Ne teď. Popadl jsem nůž a za chůze jej vyrval ze zdi. Zamračil jsem se a namířil si to k místnosti, kde se právě zavřely dveře.
Ucítil jsem v hlavě silnou bolest. Zdálo se, že ve stejné místnosti je i můj nepřítel. Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Povzdechl jsem si a prudce vykopl dveře. Ihned jsem zastřelil dva muže, kteří se po mně chtěli vrhnout. Musela to být její ochranka. Před Monroe se však s ochranitelským gestem postavila nějaká žena. Vykulil jsem oči hrůzou. Ji jsem tady rozhodně nečekal..