hvězdy nad New Yorkem (pozastaveno)

prolog

          Vždy jsem si myslel, že život je dokonalý. Mám úžasný rodiče, skvělý přátele, školu i domov. Začnu u svých přátel, jsou to ti nejvíc cool lidi, co znám. Děláme to, co teenageři dělají. Ležíme u videoher, posloucháme hudbu, utrácíme peníze za značkový hadry, boty, namakaný motorky a cpeme se tunami hamburgerů, chipsů a kdo ví čeho všeho. A co se týče mých rodičů, nikdy jste nemohli potkat víc v pohodě dospělý. Máma dělá fotografku pro nějaký módní časopis a táta je manažer banky. A i když mí rodiče mají spoustu práce, vždycky si na mě udělají čas a podporují mě jak ve všech mých koníčcích, tak i v mé orientaci. Vlastně jen máma, a celé mé okolí plně respektují, že jsem gay. Myslím, že to ví celý Manhattan kromě táty, protože k němu jsem se ještě s přiznáním nedokopal.

          Je zhruba sedm hodin ráno, naštěstí je pátek. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Budík mi zvoní už dobrých dvacet minut, ale já jsem příliš unavený na to, abych vstal. Hororový maraton s rodiči nebyl dobrý nápad. Takže úkol je teď si to zapamatovat. „Sebbie, vstávej zlato!" zavolala na mě máma.

          „Mně se nechce!" zakřičel jsem zpět. Po pár vteřinách se ke mně dostal důvod vstát. Táta dělá snídani. To znamená půlmetrová hora z lívanců a máslem a litry javorového sirupu. Vystřelil jsem z postele, natáhl jsem si přes hlavu triko nějaké kapely a na nohy roztrhané džíny. Rychle jsem zkontroloval svou vzhled v zrcadle, vzal jsem si školní batoh a vyběhl jsem z pokoje. Oba rodiče se už chystali vypadnout z bytu, ale přece by neodešli aniž by jsme se nerozloučili. Netrvá to ani pět minut a jsem sám doma. Když tak přemýšlím, dnes máme jen pět hodin a rodiče jdou hned po práci na večeři k výročí a bla, bla, bla. Ale i když je to tak nechutný, znamená to, že se vrátí až zítra ráno. Podíval jsem se z velkého okna v kuchyni. Venku prší, nejspíš i hodně fouká a podle mojí mámy je nebezpečný jezdit v tomhle počasí na motorce, takže to nebude nic proti ničemu, když trochu zasimuluju a zůstanu doma.

          Napsal jsem pár svým kámošům, aby přišli, nabral jsem si talíř jídla, rozvalil se na gauči, zapnul jsem telku a čekal, až se tady objeví. Nevím jak, ale usnul jsem a probudil mě až ten pitomej zvonek. Vyškrábal jsem se na nohy a se spoustou nadávek jsem dolezl ke dveřím, za kterými čekali lidi, se kterýma trávím dlouhý hodiny a říkám jim přátele. Tudíž tu je Nathaniel, Zoe, Xenia s jejím dvojčetem Rebeccou, Tony a jeho přítel Chris. Nasadím si „perfect face" a otevřel jsem jim.

          Když všichni vešli do bytu, Nath otevřel pusu, aby něco řekl, ale to by tam nemohla být Xenii, která hned vykřikla: „Ahoj Sebbie! Udělal jsi nám všem takovou radost! Bylo geniální uspořádat si volný pátek, že jo lidi?". Nemůžu uvěřit, jak je hyperaktivní. Jako když nám bylo sedm a byli jsme na hřišti. Než jí stihl kdokoliv odpovědět, vtáhla nás do obýváku, přiřadila nám místa k sezení a rozdala nám úkoly.

          Za takových deset minut jsme už měli objednané jídlo, vybrané videohry a filmy. Byli jsme v dobré půlce Sherlocka Holmese, když se znovu rozezněl zvonek a za ním stál kurýr s jídlem. „Kluci, zvedněte někdo zadek a pojďte mi s tím pomoct! Nechce se mi tam chodit natřikrát!" vykřikl jsem. Jako jediný se objevil Chris. Ten kluk má nejlepší srdce z celýho Manhattanu a upřímě, kdyby nebyl s Tonym, snažil bych se ho sbalit. Přebrali jsme jídlo, zaplatil jsem kurýrovi, nohou jsem zavřel dveře, vrátili jsme se k ostatním a pokračovali jsme ve filmu.

          O sedmnáct filmů a asi třiceti hamburgerů později někdo zavolal na pevnou linku. Bylo to uprostřed The ring, takže jsme všichni měli málem infarkt. Roztřeseně jsem zvedl sluchátko, ze kterého se ozval ženský hlas: „Mluvím se Sebastianem Wilsonem?"

         „A-ano, s kým mám tu čest mluvit?" zeptal jsem se.

        „Jsem Mona McBirrová a pracuji v nemocnici Cancer Care. Musím tě informovat, že tví rodiče měli autonehodu. Máš se sem jak dostat?" z jejího hlasu jsem neslyšel ani kapku soucitu, kterou jsem od ní očekával. Zavěsil jsem, přišel jsem k pohovce a zhroutil se na ni.

          „Sebbie, jsi v pořádku? Kdo ti volal?" zeptal se Chris. Normálně zrudnu, když mi tak řekne, ale moje psychika je tak mimo, že jsem sotva vykoktal odpověď. Ani nevím jak, ale seděl jsem se všemi v Nathově autě. Po asi půl hodině jsme byli v nemocnici.

          Když jsme přišli k recepci, ozval se nepříjemný hlas: „Jak vám mohu pomoci?". Před námi stála žena v dlouhém plášti a s vlasy v drdolu. Připomínala mi naši matikářu *ehem*Krávu blbou*ehem*.

          „J-Jsem Se-Sebastian Wilson. Někdo od vás mi volal, že tu jsou moji rodiče," u konce mi začaly slzet oči. Doktorka (asi) nás poslala do pokoje, kde na židli seděl můj táta s rukou v sádře, a na posteli ležela mamka. Becky mě postrčila do pokoje a zavřela dveře. Máma byla na přístrojích. Když si mě všimla, poslala tátu ven.

          „Posaď se zlatíčko," požádala mě. Když jsem to udělal, pokračovala: „Musíš mu to říct, Sebbie. Slib mi, že to tátovi řekneš." Tím „to" myslí moji orientaci.

          „Slibiju, mami," zašeptal jsem. Když jsem to dořekl, ozvalo se dlouhé nepříjemné pípnutí a do pokoje vběhlo několik sester a začaly mámě dělat masáž srdce.

          Než mi došlo, o co jde, jedna z nich prohlásila: „Čas smrti je sedmnáct hodin čtyřicet sedm minut."