hvězdy nad New Yorkem (pozastaveno)

kapitola 3

     Probudil mě můj mobil. Proč mi teď někdo sakra volá? Podrážděně jsem to zvedl a přitom jsem se podíval, kolik že je hodin. 23:52. Ve sluchátku se ozval Tonyho hlas. „Čau kámo... hele, chápu jak ti je..."

     „Jak mi je? Jak mi je?! Nemáš ani nejmenší ponětí jak mi je! Ty tady zůstáváš! Budeš taky mít Chrise a Becku, Natha, X a Zoe! Já tam budu jen se svým fotrem! Bez vás!" rozkřikl jsem se. Vím, že vybíjet si vztek na jednom z nejlepších kámošů je sprostý, ale za poslední týden se toho stalo až příliš.

     „Hele, nervy si zklidni na Zoe. Ale o tom si pokecáme později. Obuj se, natáhni přes sebe mikinu a čekej u dveří. Máme překvapení na rozloučenou..." u konce bylo slyšet, že brečí. Už od dětství jsem nesnášel, když někdo brečí. A když vím, že brečí kluk, který mě vždy chránil a pomáhal mi, tak mi to rve srdce. Slzy brzy začnou stékat po tvářích i mně. Rychle jsme se rozloučili a já se začal chystat. Vážně se mi nechce chodit po městě jen ve starým Hello Kitty tričku, které mi je po kolena. Po pěti minutách jsem čekal u dveří v teplákách, teniskách a školní mikině. Vždyť jsem na této střední jen rok! Tady jsme se s partou poprvé setkali se Zoe. Taky jsme si přísahali, že se nikdy nerozdělíme. Zase se mi v očích začínají tvořit slzy. Ze vzpomínání mě probudilo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a vyděl celou partu. Všichni vypadají jako po několika hodinách pláče, dokonce i robo-Zoe. Pozdravili jsme se kývnutím hlavy, vyšli jsme z bytu a nasedli jsme do Chrisova auta.

     Po několika minutách jsme přijeli k Central parku. Vystoupili jsme a holky mi zavázaly oči. Pak mě někdo chytil za ruku a začal mě táhnout. Ani nevím, kolik času uplynulo, ale najednou se ten někdo zastavil. Než mi to došlo, udělal jsem ještě pár kroků. „Vím, že tudy je Starbucks, Sebe. Ale zůstáváme tady." Řekla Zoe. Ozval se tichý, trochu nucený smích.

     Teprve když všichni zmlkli, mi někdo rozvázal oči. Byli jsme v Central parku u malého mostu. Před námi ležela deka, na niž byly krabice zabalené v dárkových papírech. Tiše jsem zalapal po dechu a všichni začali tiše zpívat „Happy birthday to you", ale místo smíchu na konci jsou slyšet jen tiché vzlyky. Měl jsem narozeniny už před nějakou dobou, ale podle tradice je slavíme první den prázdnin...

     „Pojď si rozbalit dárky, ty hvězdo naše." řekla Xenie, která má po tvářích černé šmouhy. Co říct, řasenka a slzy. Jen jsem tiše přikývl. Nedokážu nic říct, nebo se znovu rozpláču.

     Všichni jsme si sedli na deku a každý vzal svůj dárek. Obvykle by se teď hádali o to, kdo mi bude přát první. Ale dnes to bylo jiné. Všichni seděli na svých místech a nervózně se rozhlíželi. Vypadalo to, že se snad i modlí, aby nemuseli být první. Nakonec tu trapnou bublinu ticha propíchla Zoe. Odkašlala si, polohlasem odříkala přání a hodila po mně krabici zabalenou v papíru s motivem pokemon. Přikývnul jsem směrem k ní a pomalu jsem rozbalil dárek. V krabici byl složený světle modrý unicorn overal a na něm ležel světle růžový plyšový medvídek s duhovým nápisem na tričku, který hlásal: sorry dámy, nezájem! Musel jsem se usmát. Ten plyšák mi do oka padnul už před nějakou dobou, ale nechtěl jsem být za mimino a utrácet peníze za hračky. Tiše jsem poděkoval.

     Další kdo se rozhodl „obětovat se" byl Nath. Podal mi dárkovou tašku s eiffelovou věží. Když jsem se podíval dovnitř, našel jsem v ní tlustou knihu vázanou v kůži, sada drahých psacích a kreslířských potřeb a malý skicák, který jsem moc dobře znal. Byl to Nathův osobní archiv kreseb neboli ukázka jeho vnímání během hodin biologie. Zašeptal jsem děkuji a pokusil jsem se usmát. Bez úspěchu.

     Další byla X. Ta mi podala krabici polepenou samolepkami disey princezen, my little pony a winx. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy mi bylo pět a ležel jsem doma s horečkou. Nějak se tam všichni objevili a sledovali jsme to. Tohle nám přetrvalo až na střední. Ale ruku na srdce, co je lepší než s horečkou koukat na duhový koně. Vsadím se o cokoliv, že té s duhovým ocasem se líbí ta farmářka. Z transu mě probral Tony, který mi několikrát luskl před obličejem. Jen jsem protočil oči a otevřel krabici. Byly v ní duhové conversky, černá kožená bunda, spousta drobností s duhovým vzorem a dvě květinové korunky, modrá a zelená. Za ty jsem snad nejraději, protože zrovna tyhle jsem rozbil. Co na to říct, jít s nimi do lezeckýho centra nebyl nejlepší nápad.

     Odložil jsem dárek od Xenie právě v čas, abych chytil krabici, která mi letěla na hlavu. Podíval jsem se na ni a hned mi bylo jasné, od koho je. Zřejmě se proti mně Becka a Zoe spikly a rozhodly se mě dnes zabít... Téměř s lítostí jsem z krabice strhl papír, na kterém byly malé lebky a kytary, ale muselo to být. Zpod víka na mě vystřelily konfety. S nenávistným pohledem jsem se zašklebil na Rebeccu, která jen protočila oči. Podíval jsem se zpět do krabice. V té byly struny na mou kytaru, spousta samolepek, nejrůznější bonbony, limonády a podobné věci, které chvíli vydrží a nakonec stříbrný medailonek. Když jsem ho otevřel a našel v něm naši společnou fotku, do očí se mi začaly tlačit slzy.

     Než jsem stihl cokoliv říct, tak mi podával dárek Chris. V rukou jsem držel drobnou krabičku, ve které byl náhrdelník. Nejdřív jsem si myslel, že je to obyčejný řetízek, ale když jsem ho vyndal, zůstal jsem v šoku. Na jeho konci bylo propleteno sedm kroužků. Každý z nich v sobě měl vyryté jméno jednoho z nás. V němém úžasu jsem se nemohl na náhrdelník přestat dívat. „Takhle budeme navždy spolu a nerozdělí nás už nic." prohlásil Chris. Jen jsem přikývnul hlavou.

     Jako poslední mi svůj dárek podal Tony, který brečel celou dobu, ale to mu nemůže mít nikdo za zlé. Pomalu jsem sundal papír, abych na měsíční světlo vyndal knihu. Když jsem ji otevřel, začal jsem brečet taky. Byla to fotokniha. Pomalu jsem otáčel stránku po stránce a hlavou se mi promítaly všechny ty vzpomínky. Na posledním listu byly dvě věci. Tou první byl obrázek, který jsem kreslil, když mi bylo sedm. Byla to naše parta. Tony tam jen dal fotku Zoe, takže jsme tam byli všichni. A ta druhá byl text písničky, pokud se tomu tak dá říkat, kterou jsme spolu napsali. Byla to zároveň přísaha, kterou složil každý z nás. Podíval jsem se na Tonyho, který mi dal smutný, trochu nucený úsměv.

     „Děkuju vám. Je to v-všechno tak, tak krásný... ale proč jsme se sešli tady?" hlas se mi při každém slově třásl, ale chtěl jsem to vědět.

     Nath ukázal na noční oblohu, ale dostal ode mě jen nechápavý pohled. „Kvůli těm hvězdám." vysvětlil. Hvězdám? To zase vymyslel kdo? Nathaniel si zřejmě všiml mého nechápavého pohledu, protože pokračoval: „Je jedno, jestli jsi v Manhattanu nebo v Brooklynu. Hvězdy se nezmění. Pořád to budou hvězdy nad New Yorkem." Tyhle slova se mi vryly do srdce. Jo, hvězdy se pár let nezmění. A než se to stane, já budu zpátky. Zpátky doma u svých přátel. Ale než se to stane, budou nás alespoň pojit hvězdy nad New Yorkem.