hvězdy nad New Yorkem (pozastaveno)

kapitola 4

     Dnešní ráno uteklo jako voda. Teď sedím v autě a sleduju, jak  všechno co jsem kdy znal, mizí v dáli. Táta měl včera zase "klidnější" období, ale i tak nesmím ani mluvit. Z mé rozlučkové akce jsem se vrátil asi kolem čtvrtý ráno, jen abych našel tátu rozvaleného na gauči s lahví v ruce. Šel jsem si lehnout a doufal jsem, že se alespoň trochu prospím, jenže mně se štěstí vyhýbá. Nespal jsem ani tři hodiny, což vysvětluje, proč se mi začínají sami zavírat oči. Chvilka spánku mě přece nezabije, myslím si, a poddávám se spánku.

    "Sebastiane!" volá někdo. Hlas je mi tak povědomý, jenže komu patří? Snažím se otevřít oči, ale nejde to. "Sebastiane! Kde jsi!?" ozvalo se blíž. Je to rozhodně mužský hlas. Chci odpovědět, zavolat že jsem tady, jenže i když cítím jak hýbu rty, tak není slyšet ani jedno moje slovo. "Sebastiane!" ozvalo se znovu, tentokrát zoufaleji. Ten hlas zní mile, i když dost vyděšeně. Ani ho nedokážu pořádně popsat, ale je příjemný na poslech. "Sebbie! Prosím, ozvi se!" Bolí mě ubližovat tolik tomu, komu ten hlas patří, ale i když se snažím, nevyjde ze mně ani hláska. Pak je dlouho ticho, když v tom najednou: "Já tě najdu, Sebbie. Slibuju ti to."

     Probudila mě silná rána. "Jsme tady. Tohle je náš nový domov!" prohlásil můj táta. Mám mu tak vůbec říkat? No, to je fuk. Vykoukl jsem z auta. Stojíme před dvoupatrovým domkem se zahradou. Ne že by byl ten dům, to ani ne, jenže to není ani žádný luxus. "Teď buď tak laskav a odtáhni ty sví krámy, něž se rozhodnu je vyhodit." zavrčel táta. Bez komentářů  jsem vzal jednu krabic. "I když by to stejně nebylo ani bezpečný, sahat na věci toho buzeranta" zaslechl jsem tátu.

     S povzdechem jsem vešel do domu. No dobrá, přiznávám, že to tak zlí není. V přízemí je obývák. Ten je propojený jak s jídelnou, tak s kuchyní. Je tu taky několik dveří, ale nemám čas je prozkoumávat. U jedné ze zdí jsou schody vedoucí do patra. Tam jsou tři ložnice, koupelna a něco, co vypadá jako pracovna. Vešel jsem do menšího, nejspíše mého, pokoje. Byl asi původně kluka, protože je vymalován na modro, ale kdo ví. Je tu jen postel, stůl s židlí, komoda, skříň a pár polic. 

     Batoh s nejcennějšími věcmi jsem odložil na postel a začal si vybalovat. Za necelou hodinu bylo vše na svém místě. Oblečení  bylo pečlivě poskládané v komodě a pověšené ve skříni, spolu s botami a starým psacím strojem. Další z věcí, o kterém nesmí táta vědět, neboť i před tátovou nesnáším-svého-syna fází vždy tvrdil, že pokrok svých životů zastavíme jen tak, že nedáme prostor novým věcem před starými. Možná je to pravda, ale i tak bych dal cokoliv , kdybych mohl mít zpátky svůj bývalý život nebo alespoň svého tátu, který si ze mě nedělá boxovací pytel....

     Na stole leží můj notebook spolu s kelímky na tužky, pera a další psací potřeby. Stůl z jedné strany podpírá několik šuplíků. V těch jsou teď poznámkové bloky, papíry na čmárání, několik svazků mangy (Já za to nemůžu! Zoe a ty její kecy jsou nakažlivé!). Nejspodnější šuplík byl, podle mého názoru, zajímavý i bez mých krámů. Byl sice prázdný, jenže v jednom ze zadních rohů byla dírka, přesněji klíčová dírka. "Proč by měl někdo v šuplíku klíčovou dírku?" uvažoval jsem nahlas. 

     Šuplík jsem prozatím nechal šuplíkem a začal vyskládávat knihy do polic. Jen nevím, kam s mými oblíbenými romány. Jestli se dostanou tátovy do rukou, jsem mrtvý. A mám strach, že by to nebylo jen obrazně. Z přemýšlení mě vytrhl zvláštní záblesk z rohu poličky. V temném koutě se skrýval drobný klíč. "Za pokus nic nedám," řekl jsem si a vrátil se k tajemnému šuplíku a hle, měl jsem pravdu! 

     Klíč do dírky perfektně zapadl a po jeho pootočením jsem spustil nějaký mechanismus, který nadzvedl falešné dno. To bude skvělá skrýš pro mé knihy a ano, i mé věrné společnice, žiletky. Ty jsem vyskládal do šuplíku, které jsem překryl falešným dnem, které jsem zamkl a zaskládal posledními dárky od přátel. Jedinou otázkou bylo to, co udělat s klíčem, kterým, jak jsem zjistil, jde zamknout i skříň. Takže většina mých tajemství je v bezpečí. Nakonec jsem se rozhodl klíč navléknout na řetízek, který jsem si hned pověsil na krk.