Jedna rána za druhou dopadá na mé už tak zubožené tělo. Vím, že nepřestane, dokud neuvidí alespoň první kapky krve. Nespěchá, ví, jak a kam udeřit. Užívá si to. A já se nebráním, vím, že si to zasloužím. Večeře nebyla tepla, když přišel domů. Opozdil se sice, ale já s tím měla, jako dobrá žena počítat. Náhle přestal, z mého obočí příští krev.
"Můžeš jít", oznámí mi a nevěnuje mi už ani jeden pohled. Rychle se zvedám, mohl by si to ještě rozmyslet. Musím se rychle umýt a převléknout se, pokud to nestihnu dřív, než vejde do ložnice, bude mě muset znovu poučit o tom, jak se má správná žena chovat.
Stihla jsem to. Podívá se na mne chladným pohledem, nejeví žádný zájem. Nechá se dobývat a přemlouvat, než si vezme to, co mu právem patří. Bez žádných něžností. Už dávno vím, že nic takového si nezasloužím.
Ráno je na prostěradle plno krve. Mé tělo je samý strup, ale nemám čas lízat si rány. Snídaně musí být hotová dřív, než se probudí. Chvíli jej pozoruji, než odejdu do kuchyně. Milují ho. A on miluje mne. Takhle to má být.
Vítá mne úsměvem a přeje mi dobré ráno. Dovolí mi posadit se ke stolu a najíst se s ním, mluvíme spolu a smějeme se. Před odchodem mi ještě připomene mé povinnosti. Políbí mne a pohladí po ranách.
"Ty přeci víš, že to musím dělat. Musím, ač nerad, chápeš to?" Jen přikývnu, usměju se a políbím jej.
Musím nakoupit a uklidit dům. Setřít krev z nábytku, podlahy a vyměnit prostěradla. Vyprat, vyžehlit. Ošetřit si rány, které se otevřely. Uvařit večeři. Každodenní rituál.
Přichází včas. Už jen podle jeho chůze poznám, že nemá dobrou naladu. Mám strach. Co když jsem něco udělala špatně? Co když mu večeře nebude chutnat? Co když .. ? Už je tady. Má výraz hladovějícího rotvajlera, kterému jste ukradli misku s žrádlem. Prochází celý dům a kontroluje mou práci.
Vrací se s vítězným úsměvem. Chci utéct! Schovat se! Být od něj co nejdál! Za vlasy mé odtáhne do ložnice.
"Co je to?!", křičí má mě a ukazuje na krvavý flíček, který nešel smýt.
"Promiň, já .. ", pokusím se něco říct, ale nemám šanci. Letím přes celý pokoj, hlavou narazím o roh skříně. Nesmím ztratit vědomí, naštvalo by ho to ještě víc.
Blíží se s vyceněnými zuby. Pomalu si vytahuje pásek a obtáčí si ho kolem ruky. Vypadá jako had připravený k útoku. Pomalu se mu houpe a vlní v ruce. Čas jako by se na vteřinu zastavil. Pak už na mne dopadá jedna rána za druhou. Snažím se odplazit, ale vím, že je to zbytečné.
Dlouho, dlouho na mé tělo dopadaly jeho ráno. Avšak teď najednou přestal. Stojí nade mnou a těžce dýchá. Má zvláštní pohled. Bojím se, nevím co bude dál.
Prudce si mne strhl pod sebe a rve že mě oblečení dolů. Nejde mu to a tak odkudsi vytahuje kapesní nůž a rozřezává mi ho. Smažím se utéct, bránit se. Cokoli, jen aby jsem se vyhla tomu, co bude následovat.
Když do mě proniká, můj výkřik se ozývá jakoby z dálky. Krev, křik a znovu krev. Nic víc si nepamatuji.
Probírám se někdy uprostřed noci na podlaze, tam, kde mě nechal ležet. Okolo mého těla je obrovská kaluž krve. Potichu se zvedám tak, abych jej neprobudila a odšourám se do koupelny, kde ze sebe sundám cáry oblečení, které na mně stále visí a smyju ze sebe všechnu krev.
Cítím se o něco lépe, když se se šálkem teplého čaje schoulím do křesla v obýváku. Ale musím o tom přemýšlet. Přemýšlet o tom všem. O tom, jak jsem unavená z těch jeho výchovných lekcí. Jak mne všechno bolí. O té každodenní rutině. Nezasloužím si přeci jen něco lepšího? Neměla bych o Tom někomu říct? Utéct a schovat se před ním? Nebo rovnou skoncovat se svým životem? Skoncovat ..
Pak si ale vzpomenu na jeho objetí, teplou záři v jeho očích a na jeho polibky. Vždyť já ho přeci miluji! A on miluje mne! Vše .. vše co dělá je jen pro mé dobro. Jak jen nohu být tak nevděčná a přemýšlet o Tom, že bych jej zradila? Slzy mi pomalý stékají po tváři.
Položím hrníček na stolek vedle křesla a vrátím se do ložnice. Jak jen je nádherný, když spí. Lehnu si do postele a on si mne podvědomě přitáhne k sobě. Navždy jen jeho ..
