Dala jsem výpověď v práci a začala svůj nový život. Pobyt v nemocnici mi otevřel oči a já chtěla začít pomáhat lidem. Našla jsem si proto práci v jedné neziskové organizaci, která pomáhala lidem z celého světa.
Z mého malého tmavého bytečku jsem udělala jako kdyby úplně jiný. Vymalovala jsem pokoje světle zelenou barvou, zelená prý uklidňuje, ale už v té době klidnější být nemohla. Přestěhovala jsem nábytek, koupila nové polštáře a povlečení. Dala na zdi obrazy přírody a po dlouhé době jsem vyházela všechny staré a nepotřebné věci.
Jednou ráno když jsem vstala, připravila si snídani a tu i v klidu snědla. Venku byla ještě tma, protože byl listopad a v pět ráno nebylo vidět ani na krok. Ano, stávám v pět ráno, ranní ptáče dál doskáče, mám poté více času na věci přes den. Jako každé ráno jsem vytáhla svou novou cvičící podložku, respektive podložku na jógu. Cvičím jógu každý den přibližně hodinu a je to nejlepší část dne, kdy se tak hezky protáhnu.
V sedm ráno mi zazvoní telefon, vezmu ho. „Ahoj Hanko" řeknu, protože jsem na displeji svého telefonu už viděla, kdo mi volá. „Ahoj, přejdu rovnou k věci. Víš, jak se jede do Španělska?" řekne tónem hlasu, podle kterého neumím poznat, o co jde. „Ano, vím. Co s tím?" „On Edwin nemůže jet." „Kdo?" zeptám se. „No, přeci ten chlap z Mexika, co umí španělsky, měl tam jet. A tak nás včera napadlo, že když jsi dělala dřív tu překladatelku a umíš španělsky, že bys mohla jet ty." ticho. „Jsi tam?" řekla Hanka. „Jo, jsem. Ale nevím, jestli jsem připravená tam jet." „Dobře, tak si to rozmysli, a když tak letadlo odlétá v osm večer, tak jen pak dej vědět." zavěsila.
Půl hodiny jsem se dívala z okna a přemýšlela nad tou cestou. Mám jet nebo ne? Tak zněly myšlenky v mé hlavě. Podívala jsem se na telefon a zpět na výhled z okna. Můj pohled zabloudil i na kufr na skříni. Rozsvítila jsem telefon a otevřela konverzaci mezi mnou a Hankou a napsala jsem: „Tak já pojedu." Odpovědí mi byl jen palec nahoru. Bylo devět hodin, měla jsem čas ještě jedenáct hodin.
Vylezla jsem na židli a sundala dolů kufr. Otevřela skříň a snažila jsem se logicky vymyslet, kolik věcí sebou budu potřebovat. Pokud si dobře vzpomínám, má to být na tři měsíce. Páni, být ve Španělsku tři měsíce, zní to jako splněný sen. Dřív jsem hodně ráda cestovala, hodně jsme s mamkou cestovaly po Čechách.
Začala jsem balit a zabaleno jsem měla o tři a půlhodiny později. V pět mě vyzvedl kamarád z práce a jeli jsme naletiště. Popřál mi šťastnou cestu a odjel. A já tak byla sama na letišti, ale s pocitem, že zažiju nové dobrodružství.
