Všechno se točilo, nevěděla jsem, kde jsem. Ani jak jsem se tam dostala. Když jsem otevřela oči, byla v nemocnici, to jsem poznala. Všude samé hadičky a všude to pípalo.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla sestřička. „Dobrý den Antonie. Vidím, že už jste se probrala, jste tu zase s námi." povídala mi a přitom se usmívala. „Co se stalo?" řekla jsem. „Nebojte se, z nejhoršího jste venku." pořád se usmívala. Na to jsem se přeci neptala. Asi viděla můj zaražený pohled a dodala." Pokusila jste se o sebevraždu. Podřezala jste si žíly." řekla již bez úsměvu. Jako by tohle byla jedna z nejzásadnějších vět v mém životě. Vše se mi vybavilo, ten den a prostě vše. Odvrátila jsem pohled a začala jsem se dívat z okna a potlačovala jsem slzy. Jak se to mohlo stát? Proč jsem vše nechala zajít, tak daleko.
Vše se mi vrátilo. Moje dětství bylo skvělé, až na nějaké drobnosti jako to, že jsem vyrůstala bez táty, protože od nás odešel.Nikdy jsem ho nepoznala, tak mi to ani moc netrápilo. Když jsem dosáhla desátého roku, musely jsme se s mojí mámou přestěhovat, protože dostala návrh na lepší práci a jako pro matku samoživitelku ji musela přijmout, protože byla výhodnější než její práce doposud. A tak jsme se z našeho malého městečka přestěhovaly do velkoměsta. Nastoupila jsem na osmileté gymnázium, jazykové gymnázium. Už od mala jsem milovala jazyky a vždy mě fascinovaly. To je důvod,proč v mých dvaceti osmi letech umím plynně anglicky, německy a španělsky s francouzštinou je to trochu horší, protože jsem za ty léta většinu zapomněla. Ve škole jsem byla typickým outsiderem. S nikým jsem se moc nebavila a věčně seděla v koutě a trávila čas čtením knih. Doma jsem se jen skoro pořád učila, protože škola byla docela náročná. A tímto koloběhem začaly moje deprese. Přišly dva roky před maturitou a zůstaly u mě pěkně dlouho. Ze začátku to bylo nevinné, občas jsem neměla, co dělat, měla špatnou náladu a pak už se to jen vezlo dolů. Sice jsem udělala maturitu, ale chtělo to velké úsilí. Pak to začalo, přestala jsem chodit ven a pracovala jako překladatelka z domova. Práce jsem měla hodně, překládala jsem webové stránky, články a někdy i knihy. Tato práce mi dávala velkou možnost cestovat, což bych před pár lety brala všema deseti, ale teď mi to bylo jedno. Byla jsem jen doma a nutila jsem se do práce. Zbytek času jsem proležela v posteli a koukala do stropu.
Jeden den mi změnil život úplně naruby. Firmu, pro kterou jsem překládala, odkoupila jiná a musela jsem každý den chodit do práce, protože se pravidla změnila. Ani nevíte, jak moc jsem v té práci chtěla skončit, ale představa chození na pracovní úřad a jeho pravidelné schůzky s miliony dalšími lidmi mě odradila. Každý den jsem tedy musela chodit do práce a sedět u stolu s dalšími lidmi. Chodit na různé porady, do tiskárny a při obědě na mě všichni upírali pohled, protože v téhle firmě jsem byla „ta divná". A tak to postupně gradovalo, až jsem skončila, tady na jednotce intenzivní péče, kde se u mě celý den stříkali psychologové a psychiatři. Poté jsem strávila půl roku na psychiatrickém oddělení a pak vyšla ven jako úplně jiný člověk se spoustou snů, nápadů a všeho. Byla jsem připravená na nový život.
