Mezi námi

8. příspěvek

Hlásili déšť, ale ten samozřejmě nepřišel. Andymu to bylo jasné od chvíle, co vstal – že zase jednou kecali, anebo se spletli.

Důvod, proč se déšť zdržel, ho vlastně nijak zvlášť nezajímal. Určující byly následky. Stažené žaluzie, fotky kámošů na Instagramu, horko v pokoji, a hlavně zkažené plány.

Ne že by jich bylo hodně. Chtěl se projít podél pobřeží, a možná i běžet... Ne, běžet ne. Prostě jít, dokud ho nezačnou bolet nohy, a odměnit se dvěma zmrzlinami.

Malé věci pro něj byly odjakživa velké věci. Drobnosti, které ostatní lidé považovali za samozřejmost.

Zavřený v pokoji uprostřed parného léta měl spoustu času přemýšlet o jídle. O lásce. O tom, jestli byl Shakespeare gay, jak tvrdila jedna z mnoha teorií.

Což podle Andyho byl.

Tak či onak, Andy se někde ve skrytu svojí sladké duše možná trochu styděl za to, že mu ta pitomá alergie vadí, a že ho dohání k nepříčetnosti. Někdy pociťoval silnou lítost a výčitku, která byla určená celému světu. A nepomáhaly ani vtipy o grónském městě Nuuk, kam se chtěl jako malý přestěhovat.

Táta s ním nikdy přespříliš soucitu neměl. Vždycky Andymu říkal: „Mohls dopadnout mnohem hůř." Což byla pravda. Alergie mohla být mnohem horší, což znamenalo loupat se tak, až by mu zůstalo jenom maso, kosti a šlachy. Třeba by vypadal jako Harvey Dent z Batmana.

Tomu se zasmál, protože tomu by se zasmál i Tery.

Posledně mluvili o tom, jací by byli ve světě DC, anebo MU hrdinové. Andy prohlásil: „Já... Hm." Pak se odmlčel, aby rozkousnul další čokoládovou pralinku. „Byl bych Black Widow."

Nějakou dobu poslouchal Teryho zvonivý smích a cítil v žaludku příjemné teplo. Zpětně si ten pocit dokonce dokázal vybavit. Teplo, které putovalo do konečků prstů, lechtalo v žaludku a procházelo každou buňkou těla. Díky tomu nakonec zvládl vylézt z postele, navštívit sprchu, z mrazáku vydolovat mangový sorbet a vrátit se do pokoje. Prostě žít.

Zapnul PSko a čekal, zatímco se hra načítala.

Myšlenka na Teryho zároveň k tomu všemu ovšem spustila úvahu, že mohl dopadnout taky MNOHEM LÍP. Bosý kráčet po písčité pláži, dovádět s Terym, sjíždět s ním vlny a smát se...

Tery by byl určitě Iron Man.

Lžička zapadla do sorbetu, vklouzla do něj, a Andy sáhl ulepenými prsty pro ovladač. Hrál skoro celý den a někdy navečer si uvědomil, že začalo pršet.

Takže nekecali, jenom špatně odhadli čas. A roztažené závěsy v pokoji znamenaly víc světla. Andy dokonce otevřel balkónové dveře a nastavil obličej dešti. Usmíval se a na buclatých tvářích měl dolíčky.

Déšť miloval.

Ale ven stejně nešel. Místo toho pauznul hru a pustil Skype, protože se blížila osmá, no a ve dvě se Tery vracel od moře.