Krutá láska

11.kapitola- U Vodičků

   Rozhlížela jsem se po okolních budovách. Město, jehož jméno jsem neznala, bylo sice malé, ale mě záhy přišlo obrovské a nebezpečné. Každou chvíli se začne stmívat a já nemám kam jít. Na nějaký penzion nemám peníze a v hospodě mě jistě přespat nenechají. A venku? Není tady zrovna nejtepleji ani teď za dne bílého, tak si neumím představit, jak to tady bude vypadat v noci. Ještě jednou jsem se ohlédla na moře a píchlo mě u srdce. Sakra proč? Proč se to všechno stalo? Jak je možné, že k těm pirátům tolik cítím? Copak..copak už jsem jednou z nich? Do očí se mi nahrnuly slzy a já se rozběhla.

   Běžela jsem, jak nejrychleji umím. Myslela jsem, že tím vyběhám všechen smutek a zášť. Ale nepomohlo to. Stále jsem se cítila bídně. Zbytečná,  ztracená,.. Tak dost naříkání! Teď se pěkně zamysli nad tím vším a konečně pochop, že je konec. A že máš jen dvě možnosti,  Katrin. Promlouval ke mě vnitřní hlásek. Buď začneš žít život nový a nebo to skončíš úplně. Při této myšlence mě zamrazilo. Sama vím, že zabít bych se nedokázala, tak proč si nalhávat,  že mám dvě možnosti? Mám jen jednu - zvednout se a jít dál. Uznávám, lehce se to řekne, avšak realita je horší.

  Rozhodla jsem se, najít nějaký ten nocleh, a vydala jsem se k nejbližší vilce s nápisem U Vodičků. Otevřela jsem těžké dřevěné dveře a nakoukla do zakouřené místnosti. Pro mě- nekuřáka to tady nebylo zrovna nepříjemnější. Ale já potřebuji někde přespat a vsadím se, že tohle je jedno z mála míst. 

"Dobrý den!" Pozdravila jsem razantně a s vyzívavým úsměvem,  jsem si sedla na bar, kde jsem psíma očima znervózňovala hostinckého.

"Co si dáte, kočičko?" Řekl radši po chvíli a já jsem se zarazila, protože mi došlo,  že nemám nic, čím bych zaplatila. A na mém celkovém rozhození měla podíl i ta "lichotka."

"Jen bych se ráda na něco zeptala." Vykoktala jsem po chvíli a myslím, že jsem vypadala mnohem méně jistěji než při pozdravu. Sakra! Proč mě to hrané sebevědomí musí vždycky něco překazit.
  Pokynul mi hlavou a já pokračovala "Poskytujete nocleh.., nejlépe zdarma?" V duchu  jsem se sama zachechtla, co po něm vlastně žádám. Vážně chceš někde přespat zdarma? A to si myslíš,  že to vyjde. Jsi tak naivní,  Katrin! "Ticho!" Umlčela jsem svoje otravné myšlenky a doufala jsem, že to nikdo neslyšel.  Nerada bych vysvětlovala, že si občas jen tak mluvím sama se sebou a dokonce se ještě hádám. 
  
   I hostinský se zasmál a ukázal na mě rukou, ať počkám.  Potom zmizel za dveřmi s nápisem Zákaz vstupu. Čekala jsem, až se vrátí.  A prohlížela jsem si interiér hospody.  V první řadě zde byla vidět snaha o modernu, ale staré ubrusy s logem piva a se charakteristickým zápachem tuto skutečnost pohřbily. U většího stolu v rohu sedělo asi šest chlapů, kteří mastili karty jako o závod. Určitě hrajou o peníze.  Pamatuji si, že i na lodi hráli piráti karty dlouho do noci, slyšela jsem ty výkřiky a osočování i ve své komůrce. Chybí mi to..

"Tak mladá dámo, vemte si věci a pojďte za mnou." Řekl a já se velkolepě a upřímně usmála.  Tak tohle je opravdu štěstí.

"Já žádné věci nemám." Odvětila jsem a nepřestávala se usmívat.  Inu vydala jsem se za ním a div jsem neposkakovala.

   Šli jsme po vrzajících schodech do patra. Zde mi hostinský otevřel dveře a se slovy:  "Máš to na jednu noc, užij si to tu!" mě opustil. Vřele jsem na něj zakřičela poděkování a skočila na celkem měkkou postel.  Je to tu krásné! Dokonce mám i balkónek! To jsem opravdu nečekala, doufám,  že to není mé poslední štěstí.

Tak konečně nová část! :D Omlouvám se, že je po tak dlouhé době a navíc tak krátká, ale myslím že lepší krátká než žádná :D
A jaký máte na tuto kapitolu názor? Myslíte si, že je normální,  nechat někoho přespat zdarma, tak bez váhání? Jak myslíte,  že to bude pokračovat?

Vaše Ignis Spei ♥