Tajná jednotka: Příběh chudého chlapce trochu jinak.

Bonus Epilog: Konec éry magie (2)

Začal jsem sebou houpat, dopředu a dozadu a dopředu a prostě houpat, což se tý potvoře rozhodně nelíbilo. Ještě více o to zpomalila, aby se na mě podívala a možná se i poprvé pořádně pokusila do mě zakousnout.

Zatnul jsem pořádně své nadupané břišáky, hezky vytrénované díky Erikkově tvrdému výcviku a dostatku jídla, a už jsem se nohama přitáhl k trupu krále a zaháknul se za jeho křídla nohama.

Prosím, neukousni mi zadek, hlavně ne to!

Samozřejmě, můj krok se mu vůbec nepozdával, a tak s sebou kroutil a lítal, ale můj uzel už nešel rozplést. Sunul jsem se na tělo, hezky bokem, kousíček po kousíčku, objímaje jeho trup; pak se oběma rukama opřel o jeho křídlo, protože nic lepšího po ruce nebylo – což se projevilo v náhlém vychýlení a agresivním zařvání, a rázem jsem na něm seděl jako na koni. Akorát teda obráceně, s výhledem na jeho štíhlý ocas s chlupatým plamenem na konci.

„No kurva," vydechl jsem, naprosto ohromen. Jako, nepodaří se vám každý den sedět na hřbetě největšího machra ze všech příšer, co po století zemi obývalo, navíc k tomu čelem vzad. Držel jsem se pevně jeho krátké a jako trny ostré srsti, zatímco po stranách se zvedala blanitá černá křídla a zakrývala mi periodicky výhled.

Tak. Ještě jeden krok. Zvedl jsem rychle nohy a přetočil se na hřbetě, až se málem vytočil a skončil na své původní pozici. Naštěstí jsem se ale včas zastavil a nohy si zapřel o žebra toho stvoření, hezky za jeho přední nohy.

Na rozdíl od mohutného hrudního koše, jeho pas byl štíhlounký jak kočky, a k tomu se mi do zadku zařezávaly kosti jeho křídel. Zase jsem ale nemohl sedět příliš vepředu, ačkoliv by to možná bylo pohodlnější. Jenže to by mu pak stačilo se předklonit a já bych se saltem přeletěl přes něj, pak bych už se jen marně pokoušel mávat rukama jak pták.

A sakra, a zrovna tohle ho napadlo. Sevřel jsem nohy k sobě pevněji jak klíště, a trupem jsem se přimáčkl k jeho tělu. Objal jsem jeho krk, kterým pulzovala zvláštní síla. Nebylo to pumpování krve jako u člověka, ale ani žádné úplně neviditelné mojo. Spíše něco mezi tím. Něco divného. Ostatně, jako on sám. Možná to, co mu kolovalo v těle, je zodpovědné za temnou auru, kterou já s Erikkem neustále u těch zasraných tvorů vidíme.

Teďka, v této poloze, už byl ten nápor tlaků jinačí. Opravdu to připomínalo jízdu na koni, mnohem mnohem rychlejší a divočejší, když se najednou střemhlav vrhl k zemi.

Haha. Pokoušej se marně!

Obdivoval jsem, že se za toho manévrování snažily ty jeho zářící oči na mě dosáhnout a chňapnout mi za ruku, ale statečně jsem se vyhýbal a nedal se.

Tak. Teď je čas na ukončení tohoto trápení.

Meč sice nemám, ale mám furt dýku. Chtěl jsem se po ní natáhnout, ale vždy nějak cukl, a já neměl šanci se k ní dostat, aniž bych spadl.

„Arsene!"

Opět někdo zvolal moje jméno.

Tentokrát jsem ale už přesně věděl, kdo to byl.

Erikk postával, obklopen Jednotkama, které ho chránily před vnějšími útoky. V ruce luk a šíp a už jej na mě mířil, jako na kachnu při lovu.

Promiň, ale já nejsem žádná kachna, ani orel, ani nic jinýho, co by se dalo přeměnit na trofej!

Aha, on si to taky nemyslí. Dobrá. Může být.

Usmál jsem se a schválně tu zrůdičku nakopl, aby zrychlila k danému místu.

Erikk natáhl tětivu a vyčkával na vhodný okamžik.