Tajná jednotka: Příběh chudého chlapce trochu jinak.

Bonus - Z Erikkova pohledu

Klap klap. Klap klap.

Dunivé kroky rezonovaly podlahou. Vibrace se nesly kamenem, odrážely se od povrchu a dopadaly na zdi, dopadaly na strop, na všechna místa v prázdném koridoru. Nesly s sebou zvuky, jediné zvuky v celém koridoru, celý jej zaplnily.

Tyto drsné a pravidelné kroky však musely někomu patřit.

Dvojice mužů, hrdě vzpřímená, se pohybovala vpřed. Jejich chůze byla jistá a sebevědomá, s nádechem elegance. Jakoby se jednalo o urozené pány, mířící na lov kanců.

Jeden z nich opravdu urozený byl. Zarostlý vousy, s pohledem chladným a čelistí tvrdou, že ani deset ran by s ní nepohlo. Verden.

Zato ten druhý o krapánek vyšší muž byl stále mladík. Stačilo, aby se zbavil přebytečných vousů a vlasů a může se opět hlásit do armády. Pevné postavení a mírně zachmuřený pohled však nasvědčoval, že tento muž, ačkoliv mladý jakkoliv, nemá co na nabírání dělat. Ten by naopak rovnou mohl předčítat jména a vést celou jednotku. A vlastně o tom probíhal i tichý rozhovor mezi nimi.

„...Já s tebou počítám. Král taky. Ale to neznamená, že tě ihned pošlu dělat těm děckám taťku. Obzvlášť takovým kuřatům. Takže nejprve půjdu s váma. Hlavně Lucus je jak utržený z řetězu, ..." ten starší muž ani nemrkl vedle sebe, jeho oči hleděly stále vpřed. Podobně i jeho následovník. Kráčel téměř ve stejné rovině, ignoruje bolest na hrudi a noze, kterou schytal při předchozím výcviku.

Chodba se lámala. Už k nim doléhaly neurčité hlasy, pravděpodobně z rozhovoru dvou sluhů.

Ale místo toho spatřili mladého hocha, jak stojí před otevřenou skříní a v ruce potěžkává skleněnou mísu.

„HEJ! Ty!" Verden okamžitě zařval a rozběhl se kupředu. Erikk za ním také.

Vystrašen náhlým výkřikem, klukovi skleněný klenot poskočil v ruce a padal k zemi. Už všichni viděli na zemi roztříštěné sklo, rozutíkané do všech brázd podlahy, avšak hbitým a rychlým pohybem ten kluk padající věc zachytil a zhluboka si oddechl.

Bylo však brzo. Cinkavý zvuk se rozezněl chodbou. Lístek z vázy upadl a rozbil se. A dvojice mužů okamžitě tasila meče.

Konečně mohli spatřit toho zloděje v plné... ehm... kráse.

Rozcuchané vlasy nevýrazné hnědé barvy, oblečen v hadrech, které ztratily svoji původní barvu. Propocené, od prachu, od hlíny, dokonce i se zaschlými krvavými cákanci. Visely na něm, trochu plandaly, dělaly ho štíhlejším, než doopravdy byl. Postával nehybně, zprvu se i třásl, po pár sekundách však třes opadl a nahradilo jej uvolnění, jak ovládl a naprosto zklidnil celé své tělo. Pod tlakem ostří u krku hlasitě polkl, až se mu krkem prohnala vlna tsunami.

Prohlédl si nejprve velitele, poté očima přeblikl na Erikka. Ten se zamračil.

Ne, že by Arsen byl ošklivý, to ne. Ale rozhodně nepatřil mezi hezouny Říše. Byl obyčejný, mdlý, vybledlý. Jeho líce působily dojmem, že je pod neustálým napětím. Byl to kluk, kterého by člověk hned zapomněl. Normálně.

Jenže jakmile se podíval na Erikka a jejich pohledy se spojily, vyvolalo to v členovi Tajných jednotek nezvykle divný pocit. Co to bylo? Co? Erikk nechápal. Neuměl to popsat.

Ale ty zelené oči, které nebyly svítivé, ale spíše připomínající tlející trávu, něco v sobě měly. Nebyl to strach, ani smutek; nebyla to arogance ani pohrdání. Nebyla to ani nenávist. Nic z toho, co v nich očekával najít. Mátlo ho to. Kdo je ten kluk?