Provdaná

- 11 -

Po šíji jsem poplácala statného hřebce, kterého jsem měla osedlaného. Pohodil svou lesklou hřívou a hlasitě zařehtal. Za malý okamžik se ke mě připojila Adriana. Zabořila hlasu do srsti svého zvířete a na chvíli jsem měla pocit, že by byla raději kdyby mohla být na okamžik sama. Za chvilku však opět zářila úsměvem. Čekalo se už jen na Mattela. Na zápraží jsem ho spatřila jak o o něčem dohaduje s Olwen a vrazil jí hrubě do ruky nějaký sroh papírů. Vypadala velice nevrle a na své vrásčité tváři se jí značil podivný úšklebek. 

Opatrně jsem se vyhoupla do sedla a doufala jsem, že se bude jednat o klidného koně, který nebude dělat problémy. Nepatřila jsem totiž mezi nejlepší jezdce, i když jsem projížďky podzimní krajinou milovala. 

"Už jsem tady," ozval se Mattel mě za zády a kůň přešloápl z jedné straně na nohu, jak se lekl. "Opatrně," pravil směrem ke mě. "Není to zas takový kliďas, jak by se mohlo zdát," upozornil mě a poladil mého koně po lesklé srsti. "Budu se snažit, abych si neublížila," usmálal jsem se a předstírala, že mne jeho slova nevyvedla z míry. 

"Tak vyrazíme?" nadhodil Mattel a klusem se rozjel k nejbližší bráně. Já jsem ho s Adrianou spěšně následovala.

Připadala jsem si jako v pohádce. Sluneční paprsky prosvítaly skrze barevné listy a utvářely tak nádherně barevnou podívanou. Obdivuji stromy, které se oblékly do pestrobarevných kabátků.  I když svítilo slunce, vzduch byl chladný. Je v něm cítit vůně lesa. 

Pokračovali jsem po lesní cestě dál a já se snažila všemi smysly vnímat krásu krajiny. Les pomalu končí a přede mnou se rozprostírají lány polí. Postupujeme okolo jejich okrajů, které jsou značeny hromadami balvanů. Vítr si pohrává s mými dlouhými vlasy a já si připadala, že tohle je ten nejkrásnější okamžik. V dálce jsem zahlédla nějakou vesnici. Malé domky byly rozeseté kolem rybníka na návsi. Podzim je svým způsobem magicky krásný a smutný zároveň.

Možná, že sem se až poc zakoukala do okolní krajiny a nevnímala věci před sebou, jinak bych si všimla šlahounu, který se mi naskytl v cetě. Vyjekla jsem, když mi trny podrásaly mou tvář. Opatrně jsem zpomalila a šáhla si na tvář. Musela jsem tam mít krvavý šrám. Nemohlo se ale jednat o nic většího a tak jsem to nehodlala řešit. Nic závažného se nestalo. Můj kůň přeje jen z mého výkřiku znejistěl. Pevně jsem ho chytila za otěže a popohnala jsem ho, abych se vyrovanala náskoku těch dvou. Ze zadu jsem je pozorovala už hodnoun chvíli, kdykoliv se mi vzdálili. Neodvažovala jsem se jezdit tak rychle a tak jsem neustále zaostávala. 

"Nevrátíme se už," nadhodila jsem. Přece jen mi mrzly ruce. Zapomněla jsem si vzít rukavičky, což jsem následně shledala jako chybu. "Proč, je přece tak krásný den.." otočil se na mě Mattel. "Dobře," souhlasila jsem. Zatím jsem ze Zirionu viděla jen lesy, i když se jednalo i tak a nádherný zážitek. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že tak úžásná osoba, jako Adriana nedokáže ni vyjádřit slovy... nemůže. Najednou mi jí bylo líto. Snažila se šířit radost a úsměvy. Možná ale proto, že jí zkrátka nic jiného nezbývalo. 

***

Když jsme se konečně vrátili zpět na Zirionský zámek, upoutala mlůj zrak zadní část budovy. Jednalo se o rujnu, která se nemohla podobat zámku, který byl vidět ze předu. Takhle to muselao vypadat. Ještě před dvaceti lety se jednalo o honosné sídlo. Po požáru, který jistotjistě vznikl tím, že bouchly saze v komíně se ze zámku stalo tohle... ale copak zhynuly opravdu všichni. NIkdo nezůstal živý? Vyvstávalo spoustu otázek. Teď mě ale zíbly ruce a konečky prstů jsem skoro necítila. Musela jsem co nejrychleji do tepla. 

V mých pokojích jsem ze sebe sundala navlhlé oblečení a oblékla sjem se do teplých pohodlných šatů. Opatrně jsem nakoukla do pracovny, kde seděl CHristian nad stohem papírů a nad něčím přemýšlel. Jeho zrak ale za malý okamžik spočinul na mě. "nechtěla jsem rušit," obrátila jsem se zase k odchodu. "Kdepak, to nevadí..." zarazil mě a vaydal se mým směrem. "Stejně se musím odreagovat." otočil se na mě s úsměvem. "Tak jaká byla vyjížďka?" zeptal, ale bzápětí se zarazil. "Co se ti u všech všudy stalo?" zahleděl se na mou tvář. Zapomněla jsem si ji omýt a tak musela zaschlá krev vypadat strašlivě. "Škrábnutí," mávla jsem nad tím rukou. Až teď jsem si všimla, jak na mě upřeně kouká. Najednous e jeho ruka zvedla a pohladil mě po tváři. Jeho úsilí odstranit špínu však byla marná. Stále sjem se mu dívala do těch jeho očí, nádherných pronikavých očí. Byl to divný pocit. Možná, že jsem se usilovně snažila o to, abycvh si oblíbila, že se tak nakonec po dvou dnech stalo. Ne, že bych ho nějak... milovala, to ne. Ale alespoň jsem v něm konečně našla zalíbení. Doufala jsem, že  on cítí to samé. Byli jsme manželé a přece jsme se teprve poznávali. Tohle pouto nás nevědomě nutilo k tomu, abychom o nějaký vzájemný vztah pokusili. Alespoň má tohle dobrý začátek. 

Museli jsem na sebe koukat hodnou chvíli, když mi pak najenodu zastrčil pramen vlasů za ucho a odešel si sednout zpět do svého křesla. "Nebudu tě dál rušit," usmála jsem se a opět jsem se z  pracovny vytratila.  Souhlasně zamručel a dál si začal lámat hlavu nad nějakým i lejstry. 

Usadila jsem se do křesla a zvedla oči ke stropu. Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že se enchovám jako správná manželka.... žádné manželské povinnosti.... žádný dědic. Christian si ovšem na tom asi tolik nezakládal. to byl ovšem výjimkou. I tak mi jeho rozhodnutí dávala volnost, o které má matka mohla v mém věku jen snít. Ani nemohl tušit, jak jsem mu za to byla vděčná.

"musíme se uchýlit k readikálnímu řešení," konstatoval Christian. Netušil, že je poslouchám. "I kdyby ho to mělo stát ž.." zarazil se, ale já jsem nepotřebovala slyšet dál.... On chce snad někoho zabít?