Underrated

Sněhová Válka

Domkem Baldwinových se opět ozývala hlasitá hudba. Ta vycházela z pokoje mladého Michaela, kterého očividně nijak zvlášť nezajímalo, že je šest hodin ráno a ještě k tomu sobota.
Jeho otci to však jedno rozhodně nebylo a dával to velmi důrazně najevo.

"MICHAELE! ZTIŠ SI TEN PŘÍŠERNEJ KRAVÁL, NEBO TAM VLÍTNU A UVIDÍŠ TEN ČARDÁŠ!" ječel na něj, až mu jeho hluboký hlas přeskakoval. Michael o patro výše zakoulel očima a svoje repráky ztišil.

Z vedlejšího pokoje vykoukla malá rozcuchaná hlava. Michaelův mladší bratr byl probuzen hlasitou dunivou muzikou. Zívl, zamžoural a promnul si oči. Potom vyšel z místnosti celý a v pyžamu, jež mu už od začátku bylo velké, tak jako většina jeho oblečení, odcupital po schodech do kuchyně, aby se nasnídal.

Po chvíli i Michaelovi začalo kručet v žaludku, a tak se zvedl a vykročil ze svého pokoje. Div se neskutálel ze schodů, jak se mu únavou podlamovala kolena. Moc toho té noci nenaspal. Když doklopítal do kuchyně, u stolu už snídal jeho bratr.

"Dobrý ráno." protáhl se a koukl mu přes rameno, co to vlastně jí. Byl to toust se soleným máslem. Bratr s plnou pusou kývl, jako pozdrav. Michal si odfrkl a došel k lednici, ze které vyndal první jogurt, co mu přišel pod ruku.

"Tak co máš dneska v plánu, skvrně?" zasmál se a ještě víc mu rozcuchal vlasy, které mu teď padaly do očí. Klučina zatřásl hlavou a polkl, aby mohl něco říct, když tu najednou do kuchyně přišel ve spěchu jejich otec.

U ucha měl telefon a v ruce peníze. Peníze položil před Michaela na stůl a telefon si dal kousek od ucha. Potichu řekl: "Musím letět, v práci máme zas nějakej poplach. Tady máš peníze a dojdi s Kennym někam na jídlo."
Pak na sebe bleskurychle hodil kabát a vyrazil ze dveří. Oba bratři jen koukali na vstupní dveře.
Michael pokrčil rameny a peníze položil na kuchyňskou linku.

Kenny vypadal najednou sklesle. I Michael to zaznamenal. Přišel k němu a položil mi ruku na rameno. "Nebuď smutnej, vždyť víš, že s tím nic neudělá. Prostě ho potřebujou." řekl konejšivým tónem a Kenny vzhlédl.

Pak si povzdechl. "Chtěl jsem konečně něco dělat s tátou. Třeba si zahrát nějakou hru, nebo stavět sněhuláka. Cokoliv..."řekl smutně.

Michael ho objal kolem ramen. "A chceš si něco zahrát se mnou?" usmál se. Kennyho tvář se opět rozzářila. Přikývl a letěl se převléknout. Michael si sedl a jedl si svůj jogurt, zatímco psal svým přátelům, jestli se nechtějí připojit. Všichni rádi souhlasili.

Venku byl mráz a sněhu bylo po kolena. Kenny přišel nabalený do zimní bundy a obrovského kulichu. V rukou třímal sáňky. Michael se též šel ustrojit, zatím co Kenny už dováděl ve sněhu. Venku ještě pořád sněžilo, takže chytal vločky do pusy a dělal ve sněhu anděly. Najednou uslyšel, jak někomu křupe sníh pod nohama. K jeho představení to však nebyl Michael. Byla to Brandy, Michaelova přítelkyně.

Michael vyšel záhy z domovních dveří. S Brandy se objal a políbil jí na tvář. Pak se sehnul, do dlaní nabral trochu ledového sněhu a hodil jí jej za krk. Brandy vyjekla a začala se nahlas smát. Pak i ona vzala do hrstí sníh a hodila ho po Michaelovi. Kenny se zvedl a i on se zapojil do házení sněhových koulí. Pak už nikdo neměl ponětí, na koho útočí a kdo útočí na něj. Sněhové koule létaly vzduchem, jako šípy.

Nakonec stejně všichni skončili ležící na zemi a zhluboka dýchali, aby nabrali dech. Zatímco tak leželi, nahlas dýchali a smáli se, uslyšeli další kroky. Kousek od nich stáli Frederick s Charlotte a usmívali se. "Vidím, že se dobře bavíte." řekla Charlotte pobaveně s rukama v bok. Frederick jen stál s úšklebkem na tváři a opíral se Charlotte o rameno.

Michael se zvedl a otřásl se sebe sníh. S Frederickem udělal klasický trapný pozdrav, který používali už od základní školy a který byl plný nesmyslných pohybů. Charlotte jen letmo objal. I Brandy s Kennym vstali a přivítali nově příchozí.

Frederick najednou svýma obrovskýma rukama nabral kupu sněhu a hodil jí na Charlotte. Ta vyjekla a zase se válčilo. Lítý boj se táhl, vzduchem lítaly hromady sněhu. Aniž by chtěli, rozdělili se na dvě skupiny. Michael, Brandy a Kenny vyhloubili zákop, aby nebyli tak snadný cíl pro protivníky. Zato Charlotte s Frederickem vybudovali zeď a sníh házeli přes její vrchol. Všichni se bavili.

Po nějaké době si zase všichni lehli k sobě do kolečka do sněhu a udýchaně se smáli.
"Příměří...?" vydechla unaveně Brandy. "Příměří..." souhlasili všichni ostatní jednohlasně.

Zasmáli se, vstali a šli k Baldwinovým domů, aby se trochu ohřáli. Jak vkročili do dveří, všechen sníh na jejich oblečení začal tát, a tak se rychle svlékli z bund, čepic a šál. Všichni se posadili do obýváku na gauč a povídali si. Akorát Michael s nimi neseděl, protože jim připravoval horkou čokoládu. Hned, jak jí přinesl, ostatní se na něj sesypali jako mouchy, aby měli ten nejhezčí hrneček.

"Vy jste fakt jak malý, vám řeknu. Fakt praštěný." řekl pobaveně a sedl si mezi Brandy a Fredericka se svým šálkem. Pak se podíval na Fredericka a položil hrnek na stolek před pohovkou.

"Co vůbec Alf? Jak se mu daří, Frede?" optal se. Frederick si dal šálek od úst. "No... Jak by se mu asi tak dařilo? Tak jak se normálně v pasťáku lidem daří. Prej ho maj za chvíli pustit domů."řekl otráveným tónem, kterým mluvil vždy, když přišla řeč na jeho mladšího sourozence. Nikdy neměli nejlepší vztah a po tom, co Alfred provedl, se to ještě zhoršilo. Než se ten incident pořádně vyřešil a než byl poslán do nápravého zařízení, musel Frederick žít pod jednou střechou s kriminálníkem.

Michael z jeho tónu usoudil, že se o něm vážně bavit nehodlá, a tak změnil téma. "A co ty, Charlie? Kluci se na tebe pořád stejně lepěj?" uchechtl se. Charlotte zakoulela očima a zasmála se. "Oni se na mě někdy snad lepili kluci?" smála se. "No jistě. Pamatuješ na Olivera Hudsona? Ten po tobě jel snad od školky, ne?" "Máš recht!" zasmála se a už byla v místnosti znovu příjemná atmosféra.

"Ježiš, to je hodin. Brácha už mě asi shání. Měla bych jít, ať zase nejančí jak minule." zakroutila očima Charlotte a zvedla se. "Taky bych měla jít. Máma říkala, ať jsem do poledne doma." přidala se Brandy. "Mě sice nikdo neshání, ale kdo jiný se doma postará o oběd, že?" zasmál se potichu Frederick a zvedl se taktéž. Všichni se rozloučili a objali, ustrojili se a odešli. V domě zbyl jen Michael s Kennym.

"To bylo fajn." uculil se vesele Kenny. Michael přikývl. "Už mám docela hlad. Nepůjdeme se někam najíst? Co by sis dal?" kouknul se na Kennyho. Kenny se zamyslel. "Objednáme si pizzu!" zvolal. Pizzu nejedl hrozně dlouho.

"No dobře. Tak si jdi zatím hrát a já to zařídím." usmál se a postrčil ho ke schodům. Potom vyběhl k sobě do pokoje a podíval se na stránky nejbližší pizzerie, aby zjistil jejich telefonní číslo. Zavolal, chvilku se dohadoval s člověkem na druhé straně, objednal si, rozloučil se a zavěsil. Pak už jen čekal na zazvonění domovního zvonku.

Když konečně někdo zazvonil, Michael seběhl ze schodů. A otevřel dveře. U nich stál pikolík s křečovitým úsměvem od ucha k uchu a s krabicí pizzy.

"Jerry...? Co se ti stalo s ksichtem, kámo? Napíchali tě botoxem?" zasmál se. Pikolík se jen zarazil a upřímně se usmál. Pak si protáhl bolavé svaly na obličeji. "Ne, jasně že ne. Jenom můj šéf furt otravuje s tím, jak máme být k lidem vřelí a že je máme obsluhovat s úsměvem na tváři." řekl a stále kroutil čelistí, aby si jí konečně uvolnil. "Tímhle spíš lidi vystrašíš." zasmál se Michael.

"Ale já myslel, že jsi doma. Charlotte tvrdila, že jí doma sháníš." podivil se. "Měl jsem být, ale dost pikolíků nám teď v zimě odpadá kvůli nachlazení, takže to za ně občas musíme brát my, sekuriťáci. Je to vopruz, ale někdo to dělat musí. To víš, lidi nejsou." povzdechl si. "Ale dost tlachání, ještě musím vyřídit pár objednávek." vyhrkl kvapně a strčil Michaelovi do rukou teplou krabici. Pak si vzal peníze a ve spěchu odjel.

Michael pokrčil rameny a krabici položil na stůl. Pak zavolal Kennyho, který bleskurychle přiběhl a zasedl ke stolu. Pak už začali baštit. Pizza byla vcelku dobrá, kupodivu. Po jídle si zase oba šli do svých pokojů. Michael hrál hry na počítači a Kenny si hrál se svými plyšovými hračkami.