Na střechách Sudet

,,Sudety jsou naše!"

Další den se kluci probudily do hřmění tanků a letadel. Rychle běželi k oknu, aby viděli co se děje. Když však uviděli svastiku vlající nad městem nemohli tomu uvěřit. Vyběhli na chodbu, kde už pobíhala paní Kosená, celá vyděšená. ,,Takhle vyděšenou jsem ji ještě nikdy neviděl. Asi to je vážný." řekl Tobias. ,,Všichni si sbalte jen to nejnutnější, musíme pryč! Rychle!" volala po celém sirotčinci. ,, Nechci pryč tohle je jediný domov co mám. Nikam nejdu." řekl Tobias. ,,Jestli nejdeš ty....nejdu taky." řekl s trochou odvahy Lukáš. Zatímco všichni v sirotčinci balily co mohli, před bránou zastavilo auto s německými důstojníky. Vystoupil pouze jeden z nich. Měl uniformu důstojníka SS. Všechny děti teď stály v oknech a sledovali jak s ním promlouvá jejich vychovatelka. Ukázala mu hlavní dveře a on vešel dovnitř a začal křičet ve vstupní hale. ,,Achtung! Das Sudetenland sind unsere. Sofort verlassen!" křičel hromovým hlasem, jenže nikdo mu nerozuměl. Poté za ním vešla i paní Kosená. ,,Chlapci a děvčata. Musíme pryč. Tohle je teď Německo a my musíme do Čech. Vezměte co máte sbalené a pojďte hned ven." řekla s klidným hlasem, aby nevyvolala paniku. V celé budově nastalo hrobové ticho. Všichni se seřadili venku a odcházeli, jen Tobias a Lukáš zůstali schovaní ve svém pokoji. ,,Žádnej nácek mi přece nebude rozkazovat co mám dělat. Tohle jsou pořád Čechy." šeptal Tobias, jenže to už do pokoje vešli němečtí vojáci a mířily na oba kluky puškami. Oba měli ruce vzhůru a čekali co s nimi bude dál. V tom Lukáš zakřičel: ,,Heil Hitler!" Nenápadně bouchl Tobiase do boku a ten hned pochopil o co jde a zakřičel to taky. Němci na ně přestali mířit. Oba kluci to hráli dál a zvedli do vzduchu pravou paži. Vojáci je vyvedli ven a začali mluvit s důstojníkem, který ostatní ze sirotčince vyhnal. Po chvíli k nim přišel a prohlížel si je. Pak jen přikývnul a vojáci kluky vyvedli za bránu a tam je nechali. Brána se pomalu zavírala. Ten zvuk pro ně oba znamenal ztrátu jejich jediného domova. ,,Tak co teď?" zeptal se Tobias. ,,Ty jsi tu ten co má vždy nějaký plán." pokračoval a pomalu začínal panikařit. ,,Sakra nemáme kam jít. Nebudeme mít co jíst. Nemáme nic. Co budem dělat? Sakra Lukaši koukej něco vymyslet." Lukáš se otočil k němu. ,, Pojďme na náměstí ať víme co se vlastně přesně stalo." a vydal se do města. Ve městě panovala úplně jiná atmosféra než dříve. Všude z oken visely červené vlajky s hákovým křížem v bílém poli. Když došli na náměstí, nedokázal ani jeden nalézt slova, kterými by tu hrůzu popsali. Z radnice vyseli další dvě vlajky se svastikou a všude byli němečtí důstojníci nebo vojáci se zbraněmi. Procházeli každý krám a pokud tam našli někoho kdo uměl jen česky, odvedli ho do vozu a někam odvezli. Ti dva tam jen tak stáli a báli se jestli k nim někdo přijde. Po chvíli si všimli, že na balkónu radnice stojí ještě dva vojáci a drží československou vlajku. Než ji však hodily stačili ji zapálit a tak se k zemi snášela vlajka, symbol svobodné země, celá v plamenech a po dopadnutí na dlažbu se změnila jen v černý dým. V té chvíli bylo všude ticho. Nikde jste neslyšeli ani psa štěkat. Z jedné uličky vyšly tři dívky. Každá měla na paži červený proužek s klukům již dobře známým hákovým křížem. ,,Sakra proč zrovna nacistky musí být tak pěkný?" pošeptal Tobias. Lukáš jen souhlasně přikývl, ale oba vykulily oči, když blíže uviděli jednu z nich. Byla to dívka s černými vlasy po ramena, měla hnědé oči, které jim oboum vyrazily dech. Byla sice ze všech tří holek nejmenší, ale za to byla nejkrásnější. Když si však těch dvou všimla, upozornila na ně i její dvě společnice a všechny se vydali jejich směrem. Lukáš si toho všiml jako první. ,,Hej jdou k nám! Co teď?" Tobias se jim vydal naproti. ,,Neboj já těm nacistkám ukážu co Češi dovedou." 

,,Hele kamaráde, umíme česky stejně jako ty." řekla jedna z nich. 

,,Sákra! Vy jste Češky?" řekl Lukáš udiveně, když přiběhl k Tobiasovi.

,,Musíme hrát, že jsme nacistky, nechceme odsud. Je to náš jediný domov tady. Já jsem Diana. Tohle je Adriana, a tohle Heidi, ona má jen německý rodiče, proto to jméno." řekla právě ta nejkrásnější. Adriana byla asi o hlavu větší než Diana, měla hnědé dlouhé vlasy a zelenohnědé oči. Heidi měla dlouhé černé vlasy a zelenošedé oči. Byla ze všech tří nejvyšší. ,,A co vy tu děláte?" pokračovala dál Diana. 

,,Utekly jsme ze sirotčince nad městem. Teď jsou tam němečtí důstojníci." řekl Lukáš.

,,Takže nemáte kam jít stejně jako my?" vstoupila do konverzace Heidi.

,,On Lukáš něco určitě vymyslí." řekl Tobias pyšně. 

Lukáš se rozhlédl kolem a všiml si, že vojáci co před chvílí spálili vlajku, nechali otevřené dveře na radnici. ,,Pojďme dovnitř. Věž by mohla být bezpečná, myslím, že je tam i obrovská půda, kam nikdo nechodí." 

,,Skvělý tak jdem." řekly Tobias a Diana ve stejnou chvíli. Všichni se teda vydali k radnici, když v tom kolem projíždělo auto s důstojníkem. Lukáš a po něm i ostatní se okamžitě zastavili a rychle zvedli pravou paži. Důstojník jen mávl a jel dál.  Tobias vešel jako poslední a zabouchl za sebou těžké dřevěné dveře.