Na střechách Sudet

Skok života nebo smrti

Lukáš toho večera vůbec neusnul. Po tom co dozpíval ukolébavku vyšel nahoru na věž a pozoroval noční oblohu. Ve městě sem tam svítilo nějaké to světlo, ale radnice byla ponořená do tmy, takže hvězdy i měsíc byly jediným zdrojem světla nahoře na ochozu. Lukáš se opřel o zábradlí a rozhlížel se do okolí. V dálce zahlédl na kopečku svítit malou věžičku. To je Hrádek. Pomyslel si. Z jeho myšlenek ho však vyrušily kroky na schodech. ,,Jo už jsem si zase zpíval, není to už jed..." najednou se zarazil a začal se trošku třást, když uviděl ve dveřích stát Dianu. ,,Promiň já myslel, že jsi Tobias." rychle se začal omlouvat. ,,Ten už dávno spí. Víš, řekl mi o té ukolébavce co si zpíváš. A no....myslím, že je to nějak takhle." Diana začala krásným hlasem zpívat a Lukáš nevěděl co říct, když zjistil, že to je jeho ukolébavka. ,,Odkud ji znáš?" přerušil ji.

,,Zpíval mi ji dědeček, když jsem ještě žila v nedalekém městě. Byla jsem malá." 

,,Počkej. Nechodil tam náhodou ještě k tvým prarodičům jeden kluk?" Na Lukášově tváři se začal objevovat úsměv. 

,,Ano byl stejně starý. Pamatuji si, že jsme vždy odpoledne běhali po louce nad domky. Bydlel hned vedle. Ale pak najednou všichni zmizeli domeček začal chátrat a já se s rodiči přestěhovala se po tom co můj dědeček zemřel. Ale jinak si pamatuji jen tohle."

,,Když objetí se zavlní...." začala Diana.

,,Je dobře znát ten žár." přidal se Lukáš.

,,Jak štěstí tu teď září jen. Jak věří si ten pár...." zpívali spolu až do konce. 

Oběma během toho tekly slzy štěstí po tvářích. Když dozpívali oba se objali a drželi se dlouho, jak jen jim to svit měsíce dovolil. Jenže netušili, že Tobias, který nemohl spát, tam celou dobu stál na schodech a pozoroval je. Tohle pro něj byla hluboká rána. 

Když se ráno všichni probudili po Tobiasovi nebylo ani stopy. ,,Kde je? Přece nemohl jen tak odejít." začala natahovat Diana. ,,Myslím si, že neodešel. Já půjdu do kuchyně, ty půjdeš do prvního patra a Adriana půjde do druhého. Hádám, že jen usnul někde." Ještě než všichni vyrazili ozval se jim dobře známý hlas. ,,Tak jakej sem?" a se smíchem vešel na půdu Tobias s pytli plnými jídla. ,,Přece nechcem umřít hlady, když jsme přežili i Hitlera pod vlastní střechou." zasměje se. ,,A já se ti divil, že mě chceš zabít za to jaky ti způsobuju nervy. Teď chápu." plácl ho po rameni Lukáš. Diana se na Tobiase vrhla a objala ho.  Lukáš stál kousek od nich a držel se, aby zase neodešel. Adriana s Heidi zatím vybalovali jídlo. V pytlích bylo hlavně pečivo. ,,Kde jsi to vlastně všechno vzal?" zeptala se Heidi. ,,Ale bylo to v nějakým obchodě kousek odsud. Leželi před ním tři kytky nevím proč ale zahodil sem je ještě by po nich někdo šlápl. Ale uvnitř byly tři mrtvoly takže jsem popadl nejnutnější a utekl." Heidi se zvedla a s mírným vztekem se zeptala. ,,A ty kytky? Kde jsou?"

,,Nevím přece nebudu koukat kam jsem je zahodil." odvětil s úsměvem Tobias.

,,Já tě snad uškrtím." řekla Heidi a šla k němu se vztekem v očích. 

,,Heidi klid, nevěděl to." konejšil ji Lukáš. 

Od tématu se upustilo když půdou zavoněl chléb. Všichni si okamžitě šli odlomit kus. Tobias se pak začal bavit s Adrianou o tom odkud je a tak dále. Heidi se poté přidala taky a Diana začala vyprávět o tom jak bydlela ve Varnsdorfu a o tom jak včera zjistila, že Lukáš je její ztracený nejlepší kamarád z dětství a tak dále. Všichni poslouchali napjatě, jenže to už slunce zase zapadalo. ,,Hele co si dneska udělat takový výlet na střechu?" usmál se Lukáš, s nadějí, že Dianě udělá radost dalším západem slunce. Všichni tedy lezli po žebříku k jednomu ze střešních okének. První lezl Lukáš za ním Tobias, aby poté chytali holky nahoře na střeše a jistili je. Když vylezli všichni na zadní štít radnice zrovna zapadalo slunce. Ten den bylo zataženo, ale mraky se začaly trhat a vytvářet tak scénu tmavomodré oblohy rudých oblaků. Člověk by řekl, že snad nebe krvácí. Lukáš doufal, že Diana si s ním bude chtít povídat, ale když se otočil viděl jak se baví a směje s Tobiasem. To ho zase zlomilo, a tak mlčky seděl a pozoroval červánky. Adriana a Heidi se po chvíli přidali k Dianě a Tobiasovi a všichni se tam poté smáli. Jen Lukáš seděl na kraji střechy a pozoroval jak tma postupně pohlcuje celou krajinu. Najednou však zavládlo ticho. Dole u radnice zastavilo opět to černé auto, a z něj vystoupil vysoký muž s velitelskou čepicí, a právě vcházel dovnitř. ,,Tak a jsme zase v háji... tohle je konec ,už je tady zase." začala vyšilovat Adriana. ,,Pst pokud nás neuslyší, že jsme na střeše, nebude o nás nikdo vědět." zašeptal Lukáš a snažil se vymyslet nějaký plán. ,,Hele jak umíte skákat?" zeptal se všech. ,,Skákat?" ,,Kam chceš skákat dole z nás bude placka jestli spadnem." ozývalo se ode všech. ,,Já vím, ale je tu šance přeskočit na vedlejší dům podívej jak je blízko." ukázal na vedlejší obydlený dům s podloubím. ,,Musíte se dobře odrazit. Takhle." Lukáš se odrazil co to šlo, přeletěl nad ulicí a dopadl lehce na druhou střechu. ,,Tak další, nebojte chytím vás." 

,,Heidi běž." řekla Diana. Heidi chvíli přemýšlela a váhala, ale pak se odrazila a stejně jako Lukáš dopadla na stejné místo. Adriana se chvíli dívala dolů a pak skočila. Když však dopadla podjela ji noha a ona se držela jen jednou rukou kraje střechy, ze kterého teď visela dolů. ,,Kruci pomocte mi. Prosím." ,,Dobře hlavně nepanikař." řekl Lukáš a opatrně za ní lezl dolů ke kraji. Všichni to sledovali jako zkamenělý, ale hned ji spadl kámen ze srdce, když viděli jak Adriana stojí vedle Heidi v bezpečí na střeše. ,,Tam vzadu je rovná plocha běžte tam." řekl Lukáš a otočil se na Dianu a Tobiase, kteří stále stáli na střeše radnice. ,,Tak Diano jsi další. Pojď." pobídl ji Lukáš.

,,Tohle nezvládnu." řekla a pevně objala Tobiase.

,,Musíš si věřit. Neboj se já tě chytím. Věř mi. Zvládneš to." ujišťoval ji Lukáš, i když pohled na ně dva ho pomalu uvnitř zabíjel. Diana si potom stoupla na kraj střechy půlkou chodidel přes okraj. Odrazila se a skočila. Lukáš ji chytil za ruku ještě než dopadla. Neplánoval však, že ji bude chytat do náručí. Když ji tam tak držel díval se ji do očí, do kterých se hned zamiloval. Jenže než oba stihli něco říct, dopadl vedle nich Tobias. ,,Tak to by bylo. Ale lítat fakt už nechci." Lukáš pustil Dianu opatrně na zem a ještě chvíli pozoroval kdo to vlastně vešel dovnitř. V jednom z oken radnice se rozsvítilo a on spatřil jemu známou tvář, kterou minulý den viděl na plakátu. Adolf Hitler se právě díval z onoho okna a kázal důstojníkům ať přinesou jeho věci dovnitř. ,,Na chvilku se tu zabydlíme." řekl a zavřel okno.