Deník Panenky

Louka a obloha

Ale na tyto otázky je už pozdě. Z naší pestré růže už nezbyly žádné okvětní lístky. Všechny opadaly a uschly. Ale abys věděl, pořád na tebe čekám. Čekám až přijdeš. Až se na mě zase podíváš těma tvýma velkýma hnědýma očima a řekneš to svoje tiché „ahoj".

Vím že je to špatné. Vím že je špatně, to co právě řeknu. Ale pomatuj. Vím že to možná víš a žes to věděl mnohem dřív než já. Miluji tě. Miluji a nepřestanu, dokud mě nepřesvědčíš o opaku.

Kolik toho ještě budu muset ustát?Tvých neustálých změn v chování.

Nechci být nijak vlezlá. Neptám se tě. Nikdy jsem se tě na nic vážného nezeptala.

Ale teď je to už zase úplně jinak.Teď jsme zas se vztahem na nule. Netuším jak to cítíš ty, ale já chci utéct. Běžet tak dlouho dokud neztratím dech a nespadnu vyčerpaně do trávy. Pak se jen převalím na záda. Budu líně sledovat oblohu, ať už jsou tam hvězdy, modré nebe, nebo červánky. Budu tam ležet, nechám se vnést do těch letních dnů a pak si představím tebe, jak pomalu přicházíš ke mě. Vím co uděláš, jsem připravena na ten divný pocit na hrudi a ten obrovský knedlík v krku.

Ruku mám položenou podél těla. Ty si lehneš těsně vedle ní. Já si jí jen trochu přisunu k sobě,aby si měl místo se vedle mě uvelebit. Potom se bez jakéhokoli viditelného zájmu dotkneš mé ruky.

Budu si myslet, jak mě zase zalije horkost. Ale nic. Nic se se mnou nebude dít.

Postupem krátkého času si propletem prsty, jako dlouholetý pár. A já nebudu pociťovat nic jiného než tu obrovskou radost uvnitř mě.