Emma Sciutová |stručnosti|

3. Husa na obzoru!

A je tu můj tak trochu můj první úraz-omlouvám se, opravdu dneska netuším, o co mi šlo, ale pokud tohle aspoň někdo čte, díky, moc lidí moje tvorba nezajímá :)

Ale jak jsme šly, najednou jsem zakopla. Přímo na okraji schodů. Zakopla a praštila sebou o zem. Teď už se mi opravdu zatmělo před očima. Asi na tři sekundy. Ty tři sekundy jsem seděla na zadku a držela se za hlavu. Pak jsem v stala.

"Co to sakra..." vykřikla jsem. Na rohu stála....nějaká zrzka. S pihama.Stála tam ve značkové sukýnce, vestičce s kytičkou, a ve vlasech zapíchnutou růži. V botách na podpatku.

"Hej! Ty jsi mi nastavila nohu!" Vykřikla jsem.

"Ne, ty jsi mi porušila osobní prostor. Ha, ha, ha...." zasmála se škodolibě.

"Kdo vy vůbec jste, vy nové?" Zeptala se.

"Emma Sciutová." Řekla jsem.

"A Twyla Perkinsová." Dodala Twyla.  

"A ty ráčíš být jako kdo?" Skoro jsem až vyštěkla.

"Hele, já jsem Jessica Kennicottová. A vy nové...já jsem tady na týhle škole autorita...teda mezi studenty. A tohle...." sáhla mi na mou černou mikinu a šátek a mnula si je v prstech.

"Je větší šunt než ty tvoje brejličky. Nuda."

"Ty brýle jsou na ochranu očí." Zamumlala jsem.

"Jestli chceš vypadat dobře, seznam se s někým hloupějším. A méně stylovým. Což už si udělala. Ty naštěstí…" pohladila Twylino triko.

"Aspoň nenosíš...neznačkový...oblečení - jestli se to tak dá nazvat." Prohodila směrem k Twyle.

"Přestaň se do ní navážet!" Vyštěkla jsem a odpinkla její prstíky s Francouzkou manikůrou z Twayliny sukně.

"Hele." Pronesla škodolibě. Nejspíš se nehodlala nas...štvat. Ale mě ona prostě naštvat nemohla. Já jsem se totiž uměla ovládat.

"Nechci vám kecat do vašeho outfitu, jestli se tomu tak dá říkat, ale ty vaše věci... A pokud jde o tebe…" pohlédla na moje oblečení, make-up a vlasy.

"...sorry, ale styl…gothic-emo-punk… nebo co to je-je ubohej. To se nenosí. Přednost má příroda." Řekla škodolibě.

"Hej!" VyprsklaTwyla.

"Vpoho, Twy, Jessica Kennicottová asi neumí příjmout, že někdo nenosí na hlavě kytky. Ty...nejspíš nejsem přírodní čarodějka. Ale já mám radši jednoduchou, tvrdou techniku, než vymazlený květinky. Pro mě je hlavní, že se můj styl líbí mě!" Vyštěkla jsem.

"Jo a jestli se ještě někdy opovážíš na moji kamarádku..." nedopověděla jsem. Jessie zrudla.

"Tak teď jsi ji nas**la." Pošeptala mi bokem Twyla.

"Nevyvyšuj se na mě! Jsem ve třeťáku, ty prvňáčku! Jsem Lepší, než ty! Lepší! Lepší! Lepší!" Řvala na celou chodbu.

"Emmo Sciutová, máš u mě záložku na boj! Až budeš vyspělejší, dáme si ho před školou!" Byla rudá jako rajče a nechty se jí zarývaly do kůže, jak držela ruce v pěsti. Vrčela a skřípala zuby.

"Nebo radši…" Pak ke mě přistoupila...a naprosto nečekaně mě praštila. Do obličeje. A pak se do mě naplno pustila. Nemohla jsem se ani bránit. Bušila do mě vší silou a mě to bolelo. Bolelo to tak, že jsem začala brečet.

"Kurňa, přestaň!" Zvolala Twyla a snažila se ode mě Jesscu odtrhnout, ta ji ale poslala pořádným mrštěním až na konec chodby.

Otřela se obličejem o stěnu a vyjekla bolestí.

"Twy!" Zaječela jsem.

"Nevadí mi...že mě biješ...že mě to bolí...že mi po teče krev..." vyhekala jsem ze sebe v zápalu Jessiina záchvatu vzteku.

"Ale...moji...kámošku tu necháš...napokoji!" Zařvala jsem na ni. Válela se mnou po zemi.

"Nech mě!" Už jsem vážně brečela. Strašně. Ale pořád to nebolelo tak, jak bylo strašný, že mi asi něco pořádně vyvolala když mě praštila do hlavy, protože mi v ní něco šíleně kmitalo a pak vybouchlo. Zařvala jsem. Vší silou. A pak jsem od sebe Jessicu odtrhla.

"Aaaaa! Aaaaa!" Křičela jsem. Twyla se zvedlana utíkala za mnou.

"Emmo! Emmo!" Volala na mě. Já jsem ale nemohla nijak zareagovat..

no kromě toho, jak jsem řvala, a viděla jsem Jessicu jak odchází. Odcházela pryč a mě se zdálo, že někam padám. Už jsem neviděla, jen slyšela. Klapot podpatků u Jessiiných bot, pak zoufalé výkřiky sebe samotné a taky Twylino volání o pomoc. Někdo asi přišel, protože jsem cítila rychlý dusot učitelských bačkor a pak jak se vzdalují. Pak už nic. Padala jsem do tmy...dolů...dolů….

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Slyšela jsem hlasy. Ten jeden patřil tátovi. To jsem věděla, za tu dobu co na mě mluvil ve škole. Další bych poznala kdykoliv. Twyla. A poslední hlas...byl neznámý. Ještě jsem nehodlala otevřít oči. Měla jsem i jiné věci, než kdo další byl se mnou v místnosti. V puse jsem cítila pachuť krve. A nepoznala jsem, kde jsem. Tohle se mi stalo naposledy když jsem byla prvňák a starší kluci mě zmlátili.

Bolela mě hlava. Bylo to hrozné, ale já jsem nemohla myslet na nic jiného, než jestli je vpořádku Twyla. Jessica jí musela dát taky co proto. Konečně jsem otevřela oči. Pomalu jsem zaostřovala. Twyla se nade mnou skláněla.

"Co to...kde to…" Zazněla jsem chraplavě.

"Emmo!" Zvolala Twyla.

"Jsi vpohodě?" Zeptala se.

"Netuším…"

"Emmo!" Zvolal táta...no, vlastně ředitel.

"Jsem v pohodě…" Chtěla jsem se zvednout, ale začalo mi bzučet v hlavě. Alespoň jsem si sedla.

"Hlavně že ty jsi OK." Řekla jsem.

"Mě se nic nestalo. Jessica tě zbila do krve!" Zvolala Twyla.

"Jsi zraněná!" Zvolala jsem.

Twyla Měla trochu odřenou bradu a ruce.

"Budeš vpohodě." Řekla ta žena. Byla mladá, měla hnědé vlasy a zlatomodré oči. Musela jsem uznat, že byla hezká.

"Kdo..kdo jste?" Zeptala jsem se a znovu se pokusila vstát. Tentokrát se to povedlo.

"Jmenuji se Lisa Simpsonová. Učím tady živé vědy." Řekla.

"Jsem Emma. Emma Sciutová." Odpověděla jsem a zmateně se koukla na krev, která mi už skoro zaschla na čele.

"Praštila s tebou o zeď." Ujasnila mi Twyla.

"Sedni si. Co si pamatuješ jako poslední? Zepatala se paní Simpsonová.

"Dobře si vybavuju, jak se moje hlava rozmáchla proti zdi. Co bylo dál? Zeptala jsem se.

"Jessica viděla že už jsi skoro v bezvědomí, ale pro jistotu s tebou křápla o zeď ještě jednou." Začala Twyla."Pak vím, že mě položila jediným pohlavkem, což bylo fakt zvláštní...a pak jsem volala o pomoc a přišla paní Simpsonová, která si šla u pana ředitele vyzvednout rozvrhy." Dodala. Až tehdy jsem si všimla, že mám ovázanou hlavu obvazy, aby mi nekapala krev. Učitelka Simpsonová si všimla mého výrazu.

"Slečno Perkinsová, doprovodíte prosím slečnu Sciutovou na pokoj a postaráte se o ni?" Zeptala se Twyly.

"Jistě. Provedu." Řekla Twyla.

"Pojď." Dodala a chytla mě tak, abych nepadala.

"Ale notak. Nepotřebuju pomoc. Už to zvládnu sama." Ohnala jsem se, jakmile jsem ale udělala pár kroků, zamotala se mi hlava a musela jsem se opřít o zeď.

"Ne, radši ti pomůžu. Radši jo." Řekla Twyla. Pak mě znovu chytla za rameno a šly jsme.