Emma Sciutová |stručnosti|

4. Minikapitola

Pane bože nemůžu uvěřit, že jsem někdy něco takovýho napsala! No, nic, myslím, že tohle všechny odradí-protože jsem totálně netušila, co sem dávám! Tato minikapitolka nedává ani trochu smysl, je seskládaná z milionů filmů, seriálů a knih. Mrzí mě, pokud vás to přestává bavit, je to trapné, jo, já vím, ale bylo mi děvět, takže...

Došly jsme do pokoje a já jsem si sedla.

"Říkám ti, že nejsem mimino. To že mi ruplo v bedně neznamená, že jsem neschopná!" Vykřikla jsem. To jsem ale nedělala já. Nechtěla jsem to dělat. Jak říkám, ruplo mi v bedně. Vstala jsem (nechtě) a vykročila k zrcadlu. Najednou jsem naprosto bezdůvodně pleskla hlavou o zeď vedle a pak na sebe jukala do zrcadla a říkala:

"Ahoj, Člověče!"

Jsem fakt na hlavu.

"Měla bys sedět a nic nedělat," rozkázala mi Twyla.

"Sedět...nedělat, nebo nesedět...dělat? Cože jsi to říkala?" Mumlala jsem. Jen jsem se slyšela. Já to neovládala. Po několika minutách už to Twyla nevydržela a podepřela mě i s židlí a takhle mě vynesla nahoru. Zaklepala na dveře ředitelny.

"Pane řediteli, co s ní mám dělat?" Zeptala se. Já zatím upřeně hleděla na papíry na stole a pak vyjekla.

"TUŽKA!" Twyla se klepla do hlavy. Mezi tím jsem jí odjela se židlí a objížděla celou ředitelnu. Byla jsem jako smyslů zbavená. Jako opilá.

"Twylo, běž s Emmou ven. Ta rána jí  způsobila něco jako alkohol." Slyšela jsem jak říká táta.

"Emmo!" Zvolala Twyla a sesunula mě ze židle.

"Sorry, kámoško." Řekla a vrazila mi facku. To mě překvapilo a probrala jsem se.

"Co...co to..." vykoktala jsem.

"Pojď!" Vyzvala mě Twyla a vyprovodila mě ven. Jakmile jsem ucítila čerstvý vzduch, ovládla jsem se.

"Tak pojď, projdeme se." Řekla Twyla.

"Co jsem to udělala?!" Vyjekla jsem a protřela si oči. Najednou se Twyla zastavila.

"Twy?" Chtěla jsem vědět co se děje. Twyla chvilku stála a bezeslova civěla před sebe. Pak se otočila.

"Lily! Hiko!" Zvolala. Vyděsila jsem se. Pomalu - jen kvůli mě - jsme šly k pokoji. Musely jsme nakrmit naše zvířátka.

Po několika zastávkách jsem už mohla jít sama. Došla jsem až k automatu na mince a vytáhla z kabelky peníze. Stiskla jsem kafe a vhodila minci. Ale Twyla vykřikla.

"To ne! To se nesmí! Kávu můžou jenom dospělí!" Vtom se k nám přitočil nějaký kluk.

"Být tebou bych si dal bacha na Skidmorku." Pronesl potichu.

"Kdo je Skidmorka?" Zeptaly jsme se dohromady.

"Ona. Susan Skidmorová je učitelka a učí tu magii." Dodal a ukázal prstem na starší ženu ve dlouhé sukni. Nosila brýle a vypadala přísně.

"No to potěš koště." Řekla jsem rychle a nalila si do kelímku Caro.

"Co se tady couráte? Alou do pokojů!" Zařvala na naši skupinku. Lekla jsem se tak, že jsem vylila Caro z kelímku. A přímo na Skidmorčinu botu!

"Pane bože! Já..já se omlouvám...omluvte mě! Pardon!" Zvolala jsem a ubrouskem začala utírat botu na podpatku. Takovej trapas. A to bylo fakt blbý. Skidmorka na mě zavrčela, pak s botou uhnula. A pak...mi dala facku! Myslela jsem, že se to nesmí. To jsem se spletla.

"Jméno!" Vykřikla.

"Sciutová Emma." Odpověděla jsem a zahnula obličejem, aby mě nemohla praštit znovu. Skidmorka se zasekla a pak se na mě udiveně koukla. Ale pak se vzpamatovala.

"A vy?!" Zeptala se ostatních.

"Perkinsová Twyla!" Zvolala Twyla.

" A Daniels Matthew!" Zvolal ten kluk co za námi přišel.

"Všichni do pokoje. A Sciutová, pojďte se mnou." Řekla Skidmorová.

Matthew se ještě otočil.

"Paní Skidmorová, smí se navštěvovat pokoje?" Zeptal se.

"S dovolením vlastníka." Pokývala hlavou Skidmorová. Odvedla mě někam do temné místnosti a zabouchla za námi dveře.

"Kde...kde to jsme?" Zeptala jsem se.

"Ticho." Pronesla šeptem Skidmorka.

"Sciutová, ty jsi fajn. Nejsi skažená a asi proto tě naučím, jak rozdělat sama v sobě tu sílu

Budeš ji potřebovat při zítřejší hodině kouzel. Na." Řekla a podala mi knihu.

"Strč si ji do batohu. Řiď se jejími pravidly a buď na ni opatrná." Řekla. Už se opravdu tvářila mile. Pak se otočila a koukla se mi přímo do očí.

"Hraj to se mnou. Praštím tě. Předem se omlouvám. Nikomu o tom neříkej. Ale teď tě vyhodím z kumbálu a budu na tebe vřískat." Řekla rychle a než jsem snažila cokoli říct, vrazila mi jednu aby mě rozhicovala. Už jsem byla po třetí úplně rudá. Pak jsem dostala takovou, že jsem vylítla z kumbálu a praštila sebou o sloup. To bolelo, ale já jsem byla akorát tak udýchaná. Zpoza obří kytky za oknem vylezla Twyla a Matthew a přiběhli za mnou.

"Jsi v po ho? Co ti řekla? Vynadala ti moc?" Ptali se jeden přes druhého.

"V pořádku. Půjdeme do pokoje." Řekla jsem já a vyšla k pokoji číslo třináct.