~Tužka a Guma~

🍇Čmáraní v karanténě #1 + Storytime🍇

¡Hola poníkos!

Takže, jelikož už jsem kvůli karantény docela dlouho zavřená doma a ikdyž jsem každý den zasypávána tak triliardou nesmyslných úkolů, našla jsem si včera chvilku času a kreslila si do bloku.

A jelikož jsem velice dobrá duše a ani za nic jsem vás nemohla ochudit o toto veledílo, takže jsem se rozhodla ho zařadit jako právoplatného člena do této (ne)knížky.

(Koukám, že karanténa má na mě asi hodně velký dopad, protože tuhle kapitoku zatím píšu jak nějaký zhulený právník xD
Ale můžu vás ujistit že nejsem ani jedno z toho! Přísahám :DD!)

No abych vás přece jen trošku seznámila s tím, co jsem pro tentokrát kreslila...
Echech, je to velmi dlouhý a záživný příběh o kterém bych se s vámi chtěla podělit.

Ale pochopím že to každého nezajímá a tahle knížka je koneckonců určená k obrázkům a ne k nezajímavým životním příběhům jedné random holky z wattpadu, takže můžete bez výčitek celý tenhle následující zbytečný text přeskočit a pokochat se obrázkem.

No a teď pro ty, které to zajímá (což budu beztak jen já ale tak co už xD) mám pro vás úžasný příběh z mého nezajímavého života.
(Berte to třeba jako povídání k těm patlaninám, co jsem stvořila a nachází se na konci kapitoly).

~~~~~

Poměrně nedávno (dejme tomu třeba dva měsíce zpátky) jsem překonala svůj dosavadní největší strach a to z jednoho z nejznámějších hororů, který si troufám říct znají už i dnešní desetileté děti. Mluvím o IT/To, což byl první z hororů který jsem kdy viděla a...no...byl to celkem nezapomenutelný zážitek.

Vrátíme se tedy pár let zpět, psal se rok 2017, kdy se jednoho odpoledne Lékorka hecla a se svojí kamarádkou (ano, mám kamarády, je to k neuvěření ale ano!) udělala chybu, ze které si odnesla prakticky tři dny bez jediné hodiny spánku (ne, nedělám si srandu, čtěte a pochopíte).

Abych vás trochu uvedla do děje, já jsem byla vždycky strašný posera, který byl vyděšený úplně ze všeho (smutné na tom je, že jsem do dnes, sice jsem na tom lépe, ale furt se jako strašpytel schovávám pod peřinu pokaždé, když uslyším nějaký neznámý divný zvuk). Takže nebylo divu, že jsem po shlédnutí (tehdejšího) nejděsivějšího hororu nemohla dvě noci usnout.
Já vím, teď mi to nikdo neuvěříte, ale já jsem opravdu dvě noci strávila jenom tím, že jsem si četla pár svých knížek stále dokola, žrala čokoládu abych neztratila nervy a u postele mi ležel nůž kdyby něco.

Po tomhle tom zážitku jsem se rozhodla, že už se nikdy na žádný horor nepodívám a věřte nevěřte, ono se mi to fakt dařilo.
Uběhlo pár let, a já jsem mezitím na tenhle celoživotní zážitek úplně zapomněla. Ale tady ten příběh zdaleka nekončí!

Protože tahle ta potvůrka, a. k. a. _Light_Comet_, se totiž jednoho dne rozhodla, že mi celou tuhle noční můru připomene. Možná to dost pravděpodobně souviselo s tím, že ten samý rok šlo do kin pokračování onoho filmu, ze kterého jsem měla před těmi dvěmi lety naděláno do kalhot.
A jelikož já a Comie jsme z úplně jiného těsta (alespoň co se hororů týče), tak mě jakým si způsobem začala zahrnovat informacemi o IT Chapter two a světě div se... Mě se to začalo líbit.

Nechápala jsem jak je to ksakru možný, ale čím víc jsem toho od Comet slýchávala, tím víc jsem ten film chtěla vidět, i za cenu toho, že pár nocí neusnu. Do toho všeho mě do tohohle šíleného nápadu začala pobízet i ta kamarádka, se kterou jsem se před těmi třemi lety koukala na první díl.
(No ehm, já z toho filmu tehdy viděla jen ty děsivé části, takže film jako celek jsem vlastně vůbec neviděla.)

No a tak se stalo, že jsem jednoho z večerů téhle příšerné karantény (asi druhý den) překonala svůj dosavadní největší strach a...podívala se na dvojku.
(Čistě pro doplnění, v tu chvíli jsem si absolutně nepamatovala co se vlastně dělo v jedničce, takže můj nápad vidět druhý díl předtím než uvidím první byl asi tak geniální, jako jíst polévku vidličkou).

A jaký má tenhle příběh závěr? No, kromě toho že jsem zjistila, že mi horory nedělají takový problém a jsem schopná vydržet se dívat na celý film bez zakrývání si obličeje, tak jsem se taky totálně (fakt brutálně) do It zamilovala. Miluju ty postavy, miluju herce a taky jsem si zamilovala samotnou knihu, ikdyž jsem ji vlastně ještě vůbec nečetla. (Ale mám to v plánu! Tedy hned, jakmile se mi dostane do rukou.)
Ale hlavně jsem tak trochu zešílela z Reddie, což je pro neznalce jeden z nejpopulárnějších shipů vůbec (mluvím teď o IT, nemyslím jakože ze všech filmů, knih apod.) A právě reddie je téma, díky kterému vznikly následující kresbičky. (No obecně je to na téma It, ale jedna z těch dvou kreseb je právě reddie <3).

No a...to je vlastně všechno. Zajímalo by mě jestli se našel nějaký šílenec, který to opravdu četl od začátku až do konce aniž by u toho umřel nudou. Je tu někdo takový? Jestli jo, ozvěte se mi prosím do komentářů, jen tak čistě ze zvědavosti. :3

~~~~~

A teď už konečně pojďme na ty dva obrázky, kvůli kterým vlastně vydávám tuto kapitolu (a kvůli kterým jsem taky ztratila dvacet minut svého drahocenného času, který jsem místo psaní tohoto příšerně dlouhého storytimu měla využít na úkoly do školy).

Ať žije Reddie dámy a pánové! Tady to je:

Kdyby se někdo ptal proč má Richie velikost očí jako tenisové míčky...dioptrie.

Je to sice ubohá výmluva pro moje kreslící skills, ale na druhou stranu je to fakt pravda, on i ve filmu má oči větší než vlastní nos xD

(Jo a o skutečnosti že Eddie vypadá z části jako holka a...nemá ruce¿? prosím nebudeme mluvit, uvědomuji si to, ale jsem moc líná na to předělat :'D)

Na úplný závěr bych vám chtěla popřát skvěle strávený čas v karanténě (pokud něco takového vůbec jde, protože já tady spíš umírám než abych si užívala) a hlavně ať jste zdraví, to je teď nejdůležitější.
Pokud si najdete chvíli, můžete mi napsat cokoliv do komentářů, vaše zkušenosti s horory, stížnosti, pocity, myšlenky, recept na lívance...ehm..no zkrátka cokoliv vás napadne. :'D

Mějte se hezky, uvidíme se u další kapitoly!

¡Adiós poníkos!

🖤Lékorka🖤