Hybrid [taekook]

𝟝

Chtěl ho do mě zasunout, ale já do něj kopl a to ho našrvalo. Začal mě mlátit, dával mi facky, kopal mě do břicha a já nechápal jak to může být tak silné a jeho oči změnily barvu.
Najednou se otevřely dveře od záchodu a oba dva jsme se zasekli.

Musel jsem se ovladát abych neplakal nahlas, nešlo to. Někdo přišel k naši kabince a zaklepal. Ani jeden neodpověděl, tak zaklepal znovu. To už jsem nevydržel a nahlas jsem vzlykl. Hned mi na obličeji přistala facka, já si položil ruku na líčko. Neznámý začal silně bochat a tahal za kliku.

Po chvilce přestal a my slyšeli jeho kroky jak odchází pryč a otevření a následné zabouchnutí dveří. Dál mě mlátil a když ho to přestalo bavit, oblekl se, plivl na mě a odešel. Třást jsem se a u toho plakal. Uslyšel jsem kroky, ale žádné otevření dveří nebo tak něco.

Pomalu jsem se podíval přes rameno a uviděl toho neznámého s tou maskou. Vytáhl mě z kabinky převlékl mě a namočeným hadříkem mi chladil rány. Nechtěl jsem nic říct. Bál jsem se. Vzal mě za ruku a odvedl mě pryč. Šli jsme přes město a došli až ke staré budově.

Zasekl jsem se a koukal na budovu.
,,tam nejdu... co po mě chceš" zašeptám protože mám z něj respekt.
,,kdybych ti chtěl ublížit, tak už to udělám snad ne?" Začla mě bolet hlava a pískat mi v uších. Možná mě chce třeba shodit z té budovy. Vyšli jsem po starých schodech do předposledního patra.

,,Tyjoooo odtuď jde vidět na ten barák" rychle jsem přiběhl k jedinému nerozbitemu oknu.
,, to je snad jediné místo odkud na něj vidím z města nejde vidět vůbec"
,,Jak o něm víš?" Přišel ke mě blíž.
,,První den co jsem přišel na kolej jsem se šel projít a našel ho"

,,Na to že je tak pěkný, tak je divné, že tam nikdo nebydlí. Trošku by chtěl upravit, ale jinak je moc pěkný nechtěl bys tam bydlet" řeknu směrem k němu a vidím jak se divá na ten dům. Nic neřekl tak jsem se porozhlédl. Vypadalo to jak kdyby tu bydlel.

Matrace s peřinou a polštářema. Spoustu rostlin, upravené to tu byl. Až na pár oken a dveří co chyběly to tu bylo moc pěkné, ale večer tu je určitě zima.
,,Nebydlím tu... fakt bydlím jinde" uslyšel jsem a já už mu chtěl nabídnout, že se muže nastěhovat k nám domů.

Usmál jsem se na něj a šel do vedlejší místnosti a on šel za mnou. Byly tu zrcadla a rádio.
,,Tančíš?" Řekl jsem s radostí, protože taky rád tančím a zpívám.
,, Občas a můžeš se mnou mluvit myšlenkami, nemusíš to říkat nahlas" uchechtl se. Tím jsem si nebyl úplně jistý.

,,Asi spíš budu mluvit, možná někdy..." přiběhl jsem k rádiu.
,,zatančíme si?" Nečekal jsem ale na jeho odpověď a zapl rádio a začal tančit na nějakou písničku. Chytl jsem ho za ruce a tančili jsme spolu. Strašně jsem se uvolnil. Uměl dobře tančit, naučil jsem se od něj nové kroky.

Tančili jsme strašně dlouho a už jsem byl unavený. Tak jsem si na chvilku sedl a koukal na něj. Odešel jsem do druhé místnosti uviděl jsem kytaru, začal jsem si brnkal a zpíval.
Celkem mě to chytlo a vžil jsem se nějak do toho. Probudil mě z toho jeho hlas.

Zpíval se mnou. Asi mu nevadilo že ho slyším. Já to neřešil takže jsme spolu zazpívali celou písničku. Bylo to s ním pěkné. Postavil jsem se a přešel znovu k oknu.
,,je to tu pěkné ale...." zastavil jsem se.
,,ale?"
,,působí to tak.. tak...temně aaa tajemně.." řekl jsem potichu.

,,Hodně věci ještě neznáš ale máš spoustu času na to je poznat.. na to poznat celé město. Je tu sice dost lidí co rádi ubližují, ale když jsi dobrá duše, tak tě budou mít všichni rádi." Usmál jsem se a objal ho.
,, Ale jak se mám stát dobrou duši" zamumlám.

Nic na to neřekl a odešel do druhé místnosti, přinesl mi rádio a šel zpátky. Já si sedl na kraj kde mělo být velké okno. Houpal jsem nohama a přemýšlel. Otočil jsem se jestli náhodou nejde, ale furt nešel. Nevěděl jsem jestli jsem udělal něco špatně nebo ne, byl divný.

Seděl jsem na kraji a koukal se na město. Zrovna v rádiu hráli 21 guns, což bylo dost pěkné, když u toho zapadalo slunce. Začal jsem plakat z toho všeho. Jsem ve městě kde nikoho neznám. Nemůžu nikomu pořádně věřit a sedím ve staré budově a koukám na rozsvícející město.

Proč tu jsem? Žiju jenom s mámou. Tátu někdo totiž zabil, když jsem byl ještě malý. Nebo aspoň to říkala máma. Nikdy jsem nikoho neměl žádného kamaráda, holku um kluka a teď jsem tu kde též nikoho nemám. Dnešek až na ráno byl fajn. Připadal jsem si nachvíli konečně šťastný.

Uslyšel jsem ránu a uviděl další kanál co vybouchnul, ale i tak jsem nehybně seděl a a koukal se na výhled. Někdo si ke mě přisedl a položil mi hlavu na jeho rameno. Proč se neukázal... i když to ani nevadí stačí že tu je se mnou a nejsem sám.

,,vážně ten kanál vybouchl" řekl jsem bez jakékoliv emoce.
,,už to tak bude, ale to se tu stává často" nechápu jak se to může stávat často... přitulil jsem se víc k němu, protože mi byla zima.
,, Může za to jeden druh lidi, tady ve městě.." takže čte myšlenky?...
,,druh lidí?"

,,časem se dozvíš.." kývl jsem jsem a koukal se.
,, Umm pujdeme si lehnout?" Šli jsme si teda lehnout má matraci co tu byla. Přikryl nás peřinou a já zavřel oči. Cítil jsem jak se mě jemně dotýká. Uslyšel jsem jako by něco položil na zem a následně jsem ucítil rty na mém krku.

Pokusil jsem se otočil, ale on se rychle otočil. Objal jsem ho ze zadu , zavřel oči a cítil jak mě někdo objal. Asi pochopil, že se na něj nekoukám. Víc jsem se k němu přitiskl, usmál se a vydal se do říše snů.

____________________
♡