Strašidelné příběhy na dobrou noc

Blázen

Jsem kluk bez přátel, který jde každý den rovnou ze školy domů a tam se zavře v pokoji. Nikdo mně nemá rád. Rodiče si o mně dělají starosti a snaží se mně, co nejvíce seznamovat, ale beznadějně. Mnohem raději si hraju sám, se svou představivostí, až do jednoho dne.

Jdu ze školy stejnou cestou, jako vždy, a samozřejmě nemíjím ten strašidelný dům. Je celkově schátralý, zahrada je neudržovaná. Procházel jsem, a najednou jsem si vzadu na zahradě všiml pohybu, vypadalo to jako člověk. Trochu jsem váhal, ale nakonec jsem se tam šel podívat. Byla tam dívka!

„Ahoj," řekl jsem nesměle, protože jsem čekal nezájem, se se mnou kamarádit. Holčička nebyla v dobrém stavu, byla pohublá, v roztrhaných šatech a celá špinavá od hlíny. Mé pozdravení opětovala, byla vystrašená.

„Neboj se, neublížím ti, chci se s tebou kamarádit." Ta dívka mi přišla sympatická.

„Chceš si se mnou hrát?" zeptala se.

„Tak jo!"

„Ne tak nahlas, nesmím vzbudit mámu."

„A jak se jmenuješ?"

„Já jsem Lili."

„Super, mé jméno je Alex."

Hráli jsme si na schovávanou, na honěnou, a nakonec jsme stavěli přístřešek z větviček.

„Budeme si hrát i zítra?" zeptala se.

„Tak jo, po škole." Usmála se a její černé vlasy při tom vlály ve větru.

Přišel jsem domů a máma byla zprvu překvapená, ale pak se usmála, došlo jí, že jsem si s někým hrál. U večeře jsem o ní pořád mluvil a rodiče se tvářili konečně spokojeně. Zítra jsem tam zase přišel a tentokrát už stála hned u cesty.

Dnes jsme si více povídali, byla stejně stará jako já, na jazyku jsem měl jednu otázku, ale bál jsem se odpovědi a ještě víc toho, že by jí to mohlo ranit.

Jak to, že jsem jí nikdy nepotkal ve škole? Jak to, že jsem jí neviděl nikdy předtím? Odpověděl jsem si sám, nejspíše byli dost chudí, proto nechodila do školy a podle toho, co jsem o ní zjistil, byla stejný typ jako já, moc nechodila mezi lidi, spíše je sama.

Povídalo se mi s ní hezky, nakonec jsem šli na hřiště. Byl to další krásně strávený den s ní, už se těším na zítřek. Zítra je víkend a domluvili jsme se, že se setkáme v deset.

Dnes jsem ji chtěl pozvat na zmrzlinu, já si dal čokoládovou a ona jahodovou. Procházeli jsme se v parku a mluvili spolu o všem možném. Naproti nám jsem uviděl partičku kluků z naší třídy a ta se nám začala posmívat.

„BLÁZEN! BLÁZEN!"

Utekli jsme.

„Nic si z nich nedělej, nemůžeš za to, že nemáte moc peněz." Utřel jsem jí slzu z tváře a a ona se začervenala. Pak jsme si v parku hráli, jako by se nic nestalo a nakonec jsem ji jako gentleman odvedl domů.

Byla to má nejlepší kamarádka, a taky jediná. Dny, týdny a nakonec i měsíce s ní ubíhaly mnohem snadněji a jednoho dne měla mít narozeniny, chtěl jsem jí udělat překvapení. Sešli jsme se, jako vždy, před jejím domem.

„Kam jdeme?"

„To je překvapení, Lili." Zachichotala se.

Jeli jsme autobusem do obchodního centra. Lili byla vyjukaná, pravděpodobně nechodila do obchodních center moc často, nebo možná vůbec. Došli jsem k obchodu s oblečením a Lili se rozplývala nad fialovými šatičkami.

„Ó, ty jsou tak krásné, kéž bych je mohla mít."

„A to je moje překvapení, koupím ti je."

„Jú, děkuju!" zapískala.

Šli jsme je koupit, slušelo jí to. Teď konečně, místo těch starých, mohla nosit krásné nové šatičky.

„Jsou krásné!"

„Není zač, Lili, ale to není všechno!" Na její narozeniny jsem šetřil půl roku, ale vyplatilo se. Šli jsme do cukrárny, dali jsme si dortík a limču, Lili vypadala jako princezna. Pak jsme šli zpátky parkem domů.

„Máš hezký hodinky, Alexi."

„Chceš si je zkusit?" Lili nadšeně přikývla, nasadil jsem jí je na ruku.

Šli jsme dál parkem a zase tam byli ti kluci. Zase na ni pokřikovali: „BLÁZEN! BLÁZEN! BLÁZEN!" Už jsem to nehodlal trpět, nikdo ji nebude urážet, zakřičel jsem na ně: „Nechte ji být!" Strčili jí na zem. Vrazil jsme do jednoho z těch kluků a dal mu pěstí do nosu, jak nejsilněji jsme dokázal, tekla mu krev. Rozbrečel se a všichni utekli.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, zatímco jsem jí pomáhal se zvednout. Cítil jsem se jako pravý hrdina z komiksů.

Došli jsme k lavičce a posadili se, dal jsem ji pusu na tvář. „Mám tě rád."

Rozzářila se. „Už dlouho jsem čekala, až tohle uděláš." Dala mi ještě jednu pusu. Šli jsme domů, a drželi se za ruce. Byl jsem zamilovaný až po uši. Došli jsem k ní domů a rozloučili jsme se objetím, nechtělo se mi od ní pryč.

Šel jsme domů se širokým úsměvem na tváři. Doma jsme o tom přemýšlel. „O, NE!" Ty hodinky, zapoměla jsem na ně! Táta mě zabije, proto jsem běžel k ní domů. Prohledal jsem zahradu, ale nebyla tam.

Šel jsem tedy k ní domů, zaklepal jsem na dveře...Nic, po druhé...Nic, jemně jsem otočil klikou a hledal, kde by mohla Lili být. Dům byl v opravdu špatném stavu, na zemi se válely odpadky, stěny byly špinavé, od bůh ví čeho, a na všem seděl prach. Bylo mi Lili líto, že musí žít v takových podmínkách. Našel jsem ji v něčem, co zdánlivě připomínalo dětský pokoj, matrace špinavá, jinak v pokoji, skoro nic nebylo. Stála uprostřed pokoje.

„Pst, Lili, hodinky."

„Haló, Lili."

Přišel jsem blíže a zděsil jsem se. Stála tam figurína s černými vlasy, fialovými šatičkami a... mými hodinkami.

Opět inspirované Pixelorezem, ale napsáno vlastními slovy a pozměněno, video se jmenuje Blázen.