Strašidelné příběhy na dobrou noc

Vidím mrtvé

Jsem psychiatr, každý den si sednu do nemocnice a čekám, jaký blázen má zase terapii. Dnes to bylo kapku silnější kafe, protože u mě dnes měl sezení chlápek se schizofrenií. Přišel relativně v klidu a začalo naše sezení. U některých mých otázek vypadal naštvaně. Moc nespolupracoval, zatímco jsem si psal do správy, jaké nové léky mu přidat, vyřítil se proti mě s perem, co mi ukradl ze stolu. Plnou silou mě bodl do všech míst, kam mohl. Cítil jsem, jak mi z ran teče krev. Jestli si myslíte, že perem byste kůži neprorazili, tak jste asi ještě neviděli pera na inkoust, která velice rád používám. Hned přišel personál a odvedl blázna do pokoje, více už si nepamatuju, protože jsem upadl do bezvědomí. Musel jsem ztratit hodně krve.Probudil jsem se v nemocnici, byl jsem v nějakém pokoji a doktoři si tam za oknem povídali, nebylo mi nejlépe. Dny v nemocnici byly na zabití, a proto jsem byl rád, když jsem mohl jít konečně domů. Doma to taky nebylo nejlepší, a říkal jsem si to, co jsem si nikdy nemyslel, že řeknu, chtěl bych se už vrátit do práce. Jelikož místo, kde jsem pracoval, bylo celkem známé, tak mně nepřekvapilo, že si mě v práci nikdo moc nevšímal. Sedl jsem si na židli a za chvíli přišel malý kluk, vypadal tak na deset.

„Tak, tady se píše, že si povídáš s něčím, co ostatní nevidí, je to pravda?"

„Já si povídám s lidmi, co zemřeli," řekl tiše.

„Opravdu? A vídáš různé lidi? Kolik si jich už viděl?"

„Vidím je pořád, jsou všude."

„Jsou na tebe hodní?"

„Jak kteří, některým se nelíbí, když jim řeknu, že zemřeli, a pak jsou zlí. Někteří kříčí, někteří po mně chtějí různé věci."

„Jaké věci?"

Jeho odpověď mně překvapila.

"Jedna holčička zvracela a já jsem viděl, jak umřela, její nevlastní máma jí dávala do jídla savo. Když jsem jí to řekl, byla smutná, a tak jsem ji pomohl. Chtěla, aby to její táta věděl, že paní, kterou si vzal, otravuje všechny děti. Dala mi kazetu, abych mu ji předal. Jakmile jsem to udělal, odešla do nebe. Ptal jse se ho na otázky a povídali jsme si. Pak už nikdo nepřišel, zvláštní."

Doma jsem o chlapci hodně přemýšlel, taky jsem přemýšlel o tom, že mě dost lidí ignoruje. Asi mojí pověst dobrého psichiatra, pošpinil ten schizofrenik. Druhý den přišel znovu.

„A jak zjistíš, že zemřeli?"

„No, dotknu se jich."

"Oni nevědí, že jsou mrtví?"

„Ne, nevědí, proto potkají mě, protože zemřeli nesprávným způsobem a nemůžou jít do nebe."

Po nějakém čase jsme si vytvořili jakési přátelství, dodával mi pocit, že jsem skutečný, protože až na mého kocoura nikoho nemám. Ten si mě narozdíl od ostatních všímá, ty zvířata jsou super. Kluk ke mě chodil na návštěvy.

„Nebude to vadit tvým rodičům?"

„Ne, těm to nevadí."

Ten kluk byl v pohodě, měl jsem ho rád, někdy mě však jeho řeči děsily. Byl u mě často.

„Dáš si čaj?"

Přikývl a já postavil na čaj. Povídali jsme si, a mě najednou zamrazilo v zádech.

„Hele, myslíš, že by ses mě mohl dotknout?"

Podíval se s jemným úsměvem a dotkl se mě. Zemřel jsem, chtěl jsem toho přeci tolik udělat, ale pak mi došlo, o co tu je.

„Chceš splnit přání, doktore?"

„Ano."

Má kolegyně, byl jsem do ní zakoukaný už delší dobu, ale nikdy jsme jí nevyznal lásku. Napsal jsem své vyznání lásky. Mohli jsme vyrazit, šli jsme do šaten, a on prostrčil psaníčko do skříně. Už jsem byl volný, stoupal jsem do nebe a měl věčný odpočinek.
___

„Jo, konečně už je po tý noční!" Otevřela jsme skříňku. „Hele, co je to?""Vidíš to?"
„Asi ti to napsal ještě předtím, než zemřel a tys to měla jen schované v tom svém bordelu."
„Ale je tam napsané dnešní datum, Mari."

Inspirované podle filmu šestý smisl.