Prolog

288 17 1
                                    

Na jeho panství bylo vždy takové ticho, pomyslel si Draco. Tmavý strašidelně vyhlížející Manor se tyčil pod stejně tmavou oblohou, na které poletovaly mraky.

Počasí dnes nebylo nic moc. To ostatně nebyl ani Draco. On už ale dávno nebyl nic moc. Bělostná platinová barva jeho vlasů časem a věkem vzrostla, tváře měl propadlejší ještě více než za války a všechny kosti mu šly až nepřirozeně vidět. Vypadal...jako troska.

Za to mohla ona. Všechno to byla její chyba. Chyba té malé knihomolky Grangerová. Jestli ji někdy nenáviděl, tak to nebylo nic oproti tomu, jak moc ji nenáviděl teď. Nenáviděl ji.
Proklínal ji i toho pitomce Weasleyho. A tu zrzavou rodinu plnou pošuků, kterou si Hermiona vybrala místo něj zrovna tak. Všechny si je vybrala místo něj. Za to ji ale nemohl nenávidět. Jeho si nevybral nikdy nikdo. Byl na to zvyklý. A i když to bolelo a rvalo ho to na kusy, smířil se s tím. Draco nenáviděl Hermionu úplně z jiného důvodu.
Nenáviděl ji, protože si nevybrala ji. Nevybrala si jejich malou, kouzelnou dcerku.

To Hermioně Grangerové nikdy neodpustí.

Zlatá brána, která dělila Draca a pozemky Nott Manoru se se zavrzaním otevřela.

Theodore Nott, který stál na prahu brány, se na svého dlouholetého přítele zamračil. Nemračil se, protože by byl na Draca naštvaný, pravě naopak, měl o něj velikou starost.

Ani Theodore nikdy nezapomene Hermioně, co z jeho přítele udělala.

,,Draco, je pozdě-"
,,Nech mě ji vidět Theodore."

Theodore se ani nepozastavil nad tím, že spíše jako prosba to vyznělo jako příkaz. Draco byl jednoduše takový.

Nakonec mu ale uhnul, aby mohl projít bránou na jejich pozemky.

,,Budeš někdy schopný přijmout, že ji budeme vychovávat my? Dokážeš někdy přijmout, že nikdy nezjistí, že jsi její otec?" Zeptala se jej později Daphné Greengrassová, která byla Theodorovou snoubenkou. Draco ji měl vždycky radši než její sestru, kterou si měl v nejbližší době na přání jeho rodičů brát.V nynější chvíli ji měl chuť proklít jakoukoli kletbou, která by mu přišla první na mysl, a že jich bylo.

Theodore to pravděpodobně vyčetl z jeho pohledu, protože přešel ladným krokem k jeho lásce a objal ji kolem pasu. Daphné se na něj láskyplně usmála a políbila ho na tvář.

Draco ohrnul nos. Tolik jim to záviděl. Záviděl jim, že se berou z lásky. Že mají oba jeden druhého a jsou si oporou. Že mají před sebou nádherný, pohádkový život a jeho čekala jen černá minulost bezevšeho štěstí světa.

Nevydržel se na to dívat.

,,Jak ji vlastně chceš pojmenovat, Draco?" Zeptala se z ničeho nic Daphné.

Draco k ní s menším úsměvem vzhlédl. To bude jeho druhý úsměv za tento měsíc.
Sklonil zrak k malému uzlíčku v jeho náruči. Když stejně modré oči se střetly s jeho, Draco něco ucítil. Netušil, co to přesně bylo. Ale cítil záchvěv něčeho nadpozemského.

,,Hope, bude se jmenovat Hope. Protože je mojí malou nadějí v temnotě, se kterou se budu potýkat celý svůj život. A taky protože Potter pronesl, že bude zkázou Kouzelnického Světa. Já říkám, že bude jeho jedinou nadějí."

Malfoy's BloodKde žijí příběhy. Začni objevovat