Meč prokletých-Královna všeho

♚Princezna na útěku - 1.Kapitola♚

Cítila jeho letmý dotek na své holé kůži. Jeho hřejivé pohlazení, když ji lehce polaskal po bledých tvářích, čímž jí odfoukl pár stříbrných vlásků z obličeje a na chvíli tak zbavil chmurných myšlenek. Připadala si, jako by k ní letní vánek potichu promlouval a melodicky našeptával její jméno s výzvou, ať se spolu s ním prohání mezi polštáři načepýřených mraků. Omámená jeho magií se dlaněmi opřela o zábradlí balkonu a nechávala se unášet tím chvilkovým klidem, který byl možná posledním, co se jí kdy naskytl. Zasněně hleděla před sebe, přičemž obdivovala spleť žlutých a oranžových barev, jež se prolínaly na nebesích a postupně přecházely do rudých tónů. Slucne se pro dnešek chýlilo ke spánku, a Lie najednou připadalo, že s jeho odchodem se loučil i kus jí samotné.

Přivřela oči. Ač nedobrovolně, opět začínala propadat úzkosti, jež se jí snažila urputně zmocnit. Dlaněmi se objala kolem paží. S úvahou o zítřejším dni i o Fallanovi samotném, ji polilo daleko větší horko. Korzet, v němž sotva lapala po dechu, Lie připadal těsnější a vlasy vyčesané v drdolu těžší, jak kdejaká koruna ze zlata.

„Neměla by ses chystat na dnešní hostinu?" probral ji z chmur hlas muže, který se k ní mezitím stačil kradmo přikrást.

Lia se vyplašeně k němu otočila.

„Liame, polekal si mě. Nemůžeš se sem jen tak vplížit!" hubovala bratra s dlaní přiloženou na hrudi.

Stříbrovlasý mladík udělal pár kroků vpřed, až zahlédla jeho samolibý úsměv, který se mu držel na rtech. Smaragdovým zrakem dívku přelétl od hlavy až k patě, přičemž se mu v očích zračilo pobavení.

„Páni, vypadáš, jako -"

„Jako by na mě navlékly nejdražší závěs z celého království a přišili na něj diamanty z mé šperkovnice?" neodpustila si sarkastickou poznámku ohledně výběru dnešních šatů a kýčovitého šperku, který jí visel kolem krku.

„Chtěl jsem z lásky k tobě zalhat a říct, že skvostně, ale tvá odpověď zní daleko lépe," zařehtal se a popadl ji kolem pasu. U toho si dával pozor, aby náhodou nešlápl na nadýchanou suknici barvy tyrkysu.

Dívka se opřela hlavou o bratrovo rameno a nechala se konejšit v láskyplném objetí.

„Nejraději bych na sebe navlékla ten nejsmradlavější a nejodpornější pytel od brambor, jaký bych v našem paláci našla," postěžovala si.

„To by se dalo lehko zařídit. Třeba by se pak nakonec princ a jeho nadutý otec přeci jen rozmysleli a ze svatby by sešlo." Zacukaly mu koutky úst.

Dívka se smutně pousmála a ukázala mladíkovi záda. Liam přistoupil blíže, položil ruku na dívčino rameno a ona se tváří přitiskla o její hřbet. Jakožto dvojče, dokázal Lie ze všech lidí na světě nejlépe naslouchat a porozumět. Proniknout skrze hroší kůži až do jejího složitého srdce. Svou milovanou sestru, s níž vyrůstal, vždy starostlivě chránil. A nyní ji měl odevzdat do jámy lvové, což se mu příčilo.

Liam jí odhrnul pár loken, které se uvolnily z drdolu a zapřel se bradou o lopatku ramene. Společně tak sledovali přechod z ohnivého nebe k nekonečně temnému labyrintu z zářivých hvězd a měsíce.

„Myslíš, že bývá v Kaltii taky taková spousta hvězd?" broukla k jeho levé tváři.

Liam zhluboka vydechl. Než dívka stačila vůbec zamrkat, otočil ji prudce k sobě. Najednou zřetelně spatřil strach, jenž se zračil v jejích hnědozelených očích, třes rukou, který se snažila sebevíc ovládnout, ale neúspěšně.

„Lio," přistál dlaněmi na sestřiných tvářích. Dívce se splašeně rozbušilo srdce jako zvon. Rázem zatajila dech. „Nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil!" Slova, která se mu drala z úst byla tak rozhodná, silná a chladná. „Slibuji!" zapřísahal se až k samotným bohům a uchopil sestřinu ruku do své mozolnaté dlaně.