Meč prokletých-Královna všeho

♛8.Kapitola♛

Lia seděla na jednom z polstrovaných křesel blízko rozehřátého krbu. Líně si pohrávala s lemem černých šatů a prstem nahmatávala jejich ozdobné kamínky. Zvědavost ji ale přeci jen ovládla a ona se usnesla, že do té doby než pro ní zavolají, malinko se po paláci porozhlédne.

Nijak obzvláště ji ani nepřekvapilo, že hned za dveřmi komnat našla palácovou stráž. Dva muži v odlehčené zbroji třímali v rukách ušaté sudlice, připraveni kdykoliv proti komukoliv zasáhnout. Za jejich zády se rašil předlouhý bílý plášť s královským erbem, na němž byly zobrazeny zvířecí tlapy s ostrými drápy, které za sebou zanechávaly krvavé rýhy. Colos má opravdu zvláštní vkus, co se týkalo výběru královského znaku. Pomyslela si.

Zatímco kolem nich Lia procházela, stráž nehnula ani brvou. Širší chodba paláce vedla delší dobu jednosměrně. Uhlazené zdi ze světlého mramoru probouzely místo k životu. Cestou se střetla s několika sluhy, jež soustředěně leštili svícny z bílého zlata, které visely na stěnách spolu s různými obrazy všemožných krajů. Na konci nekonečné chodby ji přivítalo rozcestí v podobě kolosálního schodiště, jež se propojovalo s ostatními patry. Obrovskou halu podpírali oválné pilíře z černého mramoru, na které navazovalo klenuté sloupořadí. Nad nimi se namísto oblohy pyšně nadnášela vysoká žebrová klenba, mezi jejímž zlatavým ohraničením se vyjímaly kamenné sochy, vykreslující nahé muže a ženy s cudnými pohledy směřujícími k zemi.

Lia scházela dolů po rovném schodišti se zděným zábradlím, obloženým šedým kobercem. Dole, už na ni čekal prosklený sál. Po celé pravé stěně se táhla klenutá dlouhá okna, z níž se dovnitř dostávaly odlesky slunného dne. Hned za nimi se rýsoval výhled k zahradám. Došla až ke skleněným dveřím a opatrně je otevřela.

Hned, jakmile vkročila na venkovní terasu, jí tvář lehce ovinul vánek, prosycený vůní květin. S pootevřenými rty hleděla na zelené bludiště pečlivě zastřižených keřů, v jehož samotném srdci vládla převeliká fontána, v níž jemně zurčila voda. Hlavním uměleckým monumentem fontány byla kamenná socha jakéhosi muže, který u levé půlky tváře svíral masku se zvířecím motivem. Celé toto místo pak bylo obehnané tlustými hradbami, na nichž přecházela ozbrojená stráž.

S pohledem upřeným před sebe pomalu sestupovala po dalším schodišti, než pod nohama ucítila drobné kamínky štěrku. Slunce, které se právě vyhřívalo na obloze, dodávalo květům na sytosti. Mezi okrasnými dřevinami, jejichž větve povlávaly do písně jarního vánku, se mapovalo menší jezírko, pokryté lotosovým kvítím. Zahradníci si museli dát velmi záležet, aby vytvořili něco tak dechberoucího.
Lia pozvolně kráčela větvovitým bludištěm. Mezitím, se nechala unášet harmonickým zpěvem ptáků a bzučením všude poletujícího hmyzu. Vždy milovala zahrady. Jedině tam nacházela chvilkový pocit štěstí a alespoň trochu volnosti. Značně se podivila, že s ní zřejmě nikdo její nadšení nesdílel, neboť v zahradách nebylo ani živáčka.

Lia se pozastavila u rozkvetlých višní, jejichž světle růžové kvítky se samovolně odtrhávaly od větví, aby se mohly vznášet do rytmu krotkého větru. V euforii chvilkového štěstí se zavířila v přírodní melodii, až se perleť kamínků na jejích šatů zablyštila zahradou. Slunce jí osvítilo tvář a ona se jím dobrovolně nechávala oslepit. Když už si myslela, že už ji nic nedokáže uchvátit, spatřila ho před sebou. Pyšného tvora - vládce těchto zahrad, který svou neochvějnou krásou zastínil vše okolo.

Své tmavě modré tělo rozšiřoval o svůj barevný vějíř spletitých ornamentů, jež ho dělal mocným, velikým. Lia se nestačila divit, jakmile k ní páv důvěřivě vykročil. Malinko se oklepal, až se jeho peří zašelestilo. Lia přátelsky udělala krok ke zvířeti. S rukou nataženou před sebou se k němu postupně přibližovala. S cílem dotknout se toho něžného stvoření, k němu natahovala konečky prstů, až už se ho málem dotýkala. Páv se k ní nahnul, ale ne aby se nechal pohladit. Svým zastrašovacím skřekotem se celý načepýřil, jakoby se chystal na ni zaútočit. Lia vyjekla, klopýtla a tvrdě dopadla na zadek. Zahradami se náhle rozlehl čísi hluboký smích.