Meč prokletých-Královna všeho

♛5.kapitola♛

Po celou dobu se snažily držet dál od hlavní cesty, aby nebyly nikým spatřeny. Proto se vydaly zapadlou stezkou napříč ponurým lesem, která je měla dovést k místu, kde na ně už měl čekat připravený kočár. Lia zaskučela únavou. S obtíží zdolávala strmý svah, jež vedl dolů z kopce. Kasia se s takovým problémem nepotýkala. Naopak, veškeré překážky překonala překvapivě snadno, bez sebemenších potíží.

Zanedlouho je konečně přivítala rovina, na níž stál osamocený kočár. Lia ponechala Kasii, ať vše vyřídí a nasedla dovnitř. Kočár patřil k těm skromnějším povozům pro nenáročné poutníky, tudíž nenabízel tolik místa ani kdejaký přepych, ale malý stísněný prostor uzavřený dřevěnými stěnami.
Kasia se po dobu jízdy nijak neprojevovala, skrze průhledný závěs bděle pozorovala okolí, jímž projížděli. Kočí je, jak bylo domluveno, dovezl jen nedaleko k městu, odkud už musely jít po svých.

V těchto pozdních večerních hodinách panovalo v Landorsu překvapivě velké rušno. V ulicích města hýřily davy lidí, kteří bud přecházeli po kamenné dlažbě, a nebo spěšně nasedávali do kočárů. Sem tam míjely přeplněné taverny, hlučné veřejné domy a jiná pochybná místa.
Každá ulice oplývala cihlovými řadovými domky, jejichž rozdíl byl jen v jejich stavu. Zatímco v těch klidnějších lokalitách převážně dominovaly větší honosnější stavby, v zakřiknutějších čtvrtích, jednou z nichž právě procházely, vyčnívaly spíše zchátralé staré domky a špína.

Lia se zajíkla a uskočila, když jí kdosi pod nohy vychrstl vědro špinavé vody. Kasia pro sebe zakroutila hlavou a pokračovala klidně dál. Lia se cítila celá nesvá, když vstoupily do tmavé uličky, kde se nenacházela ani jedna pouliční lampa. Přidala do kroku, aby s Kasií vyrovnala tempo.
Vysoko nad hlavami jim visely sítě pověšeného prádla, kdežto na zemi mezi hromádkou smetí pospávali opilci, jimž ani trochu nevadilo válet se ve vlastních výkalech. Lie se začínal zvedat žaludek.

„Kam to čumíš, krávo!" okřikla ji jedna z kurtizánek, do níž nevědomky narazila, protože nedávala pozor. Lia vyděšeně pokukovala po ženách, které nemravně vystavovaly své přednosti všem na očích a lákaly kolemjdoucí.Připadala si jako malá ryba v oceánu. Kasia ji ihned popadla za ruku a táhla ji urychleně pryč. Cestou se ještě střetávaly žebráky nebo potulnými cizinci, kteří podobně jako ony, halili své tváře pod kápí. Kdo ví, co byli zač. Nájemníci. Zloději. Vrahové. Rozhodně neměla v úmyslu to zjišťovat.

Noční putování završily až u jedného hostince nedaleko přístavu. Všude kolem to páchlo mořskou solí a zatuchlou rybinou. Cedule s nápisem „U Mořské krevetky'' se neustále vlivem mořského vánku kymácela do stran, načež vydávala i nepříjemně skřípavé zvuky. Lie už jen podle samotného názvu hostince a jeho nepříliš vzhlednému zevnějšku bylo hned jasné, jaký blahobyt může očekávat za jeho dveřmi.

Celá unavená z náročné cesty se přidržovala jedné z venkovních lamp, aby pořádně nasála vzduch do plic. Rukávem pláště si otřela lesklé čelo. Veškeré svalstvo měla tak namožené a rozbolavělé. Především chodidla se jí připomínala. Od vysněného odpočinku ji dělilo tak málo, že zatnula zuby.

„Drž se mě. S nikým nemluv a na nikoho se nedívej. Zkrátka, prostě nic nedělej,'' obeznámila ji s jasnými instrukcemi Kasia. Lia si ještě pro jednou pořádně vytřela pot z obličeje a přikývla k souhlasu.

Hned, jakmile otevřely dveře, je udeřil jako facka pronikavý zápach linoucí se celým hostincem. Pach potu námořníků, smrad rybích vnitřností a zvětralého piva, před tím zkrátka nebylo úniku. Lia se pokusila ovládnout, když si cestou k baru nenápadně překrývala nos rukávem pláště. Většina zdejších hostů svévolně popíjela a bavila se po svém. Námořníci pěli své pijácké písně, záhadní cizinci se věnovali hazardním karetním hrám a u některých mužů dokonce vysedávaly na klíně i polonahé prostitutky. Tyto ženy se nechávaly takřka za každý mizerný mědák osahávat snad kdekoliv na svém těle. S úsměvy na rtech pak dělaly vše, aby ukojily přání svých zákazníků.