Slečno Grangerová?

I.

„Slečno Grangerová? Na slovíčko, prosím." ozval se za jejími zády sametový hlas. 

Kývla na Ginny a Blaise, ať jdou napřed. Od té doby, co studuje dodatkový ročník, se s Blaisem a pár dalšími zmijozely, začala bavit a zjistila, že jsou to vlastně velmi příjemní a galantní. Otočila se tedy na svého profesora, který vypadal stejně jako vždy. Stál opřený pozadím o lavici, ve které před chvílí seděla. Nevěděla, co od něj čekat. Těžko se bude jednat o příjemný přátelský rozhovor plný něžných citů. Kdyby byla, jako dřív, možná by se usmála nad svými myšlenkami.

„Co potřebujete, pane profesore?" zeptala, když si ji zaujatě prohlížel a ona raději sklopila pohled k zemi.

„Chci jen vědět, co se děje." 

„O čem tady přesně mluvíte?“

„Myslím, že to je docela jasné.“

„Ne, profesore, mně to rozhodně jasné není.“

Severus pozvedl jedno obočí. Nebyl tak hloupý, aby nepoznal, že tohle je její styl obrany.
„Hm, tak začneme tím, že vaše práce, jež jste profesorům tento měsíc odevzdala, absolutně nedosahují vašich dřívějších kvalit. Nedělal bych si starosti, ale je teprve polovina listopadu.“

„Nemusíte se obávat, pane profesore, přece jen, nejsem bezchybná a ostatní profesoři si nestěžují.“ řekla s nečitelným výrazem a jemným pokrčením ramen.

„Slečno Grangerová, nikdo si nestěžuje, protože na vás nechtějí tlačit. Je jasné, že máte nějaký osobní problém a já jsem pochopitelně ten poslední, za kým byste přišla, ale pokud jste ještě nepřišla o své ambice, měla byste to začít řešit. Zavčasu.“ po celou dobu z ní nespouštěl oči. Shlížel na ni, jako by ji viděl až na dno duše.

Udělalo se jí nevolno. Poslepu se zachytila o židli. Severus k ní okamžitě přistoupil. Zlehka jí chytil v ohbí loktu, jelikož židle jako opěrka nestačila.
„Jste v pořádku? Posaďte se raději.“

„Co ta náhlá starost? Jestli jsem v pořádku?! Kdybych byla v pořádku, nic z toho by se nestalo! Všechno je to moje chyba.“

„O čem to mluvíte?“ zašeptal nechápavě mezitím, co klečel u jejích nohou. Vzhledem ke své výšce byl svým obličejem v úrovni jejího. Když nedostal odpověď, po chvíli váhání, uchopil její dlaň do své.
„Pomůže vám, když se někomu svěříte. Uleví se vám. Jen bych nedoporučoval žádného mudlovského psychologa, pokud se to týká kouzelnického světa. To je vše, můžete jít.“

„Nic mi není, profesore.“ zazněla odpověď, když pouštěl její dlaň.

„Ne, vůbec nic vám není. To si myslí vaši... Přátelé. Já si však myslím přesný opak.“ povzdechl si.
„Ale to už není můj problém.“

„Přesně tak, není to váš problém. Tak do toho nestrkejte nos.“

Severus se ušklíbl.
„Tak tam mám strčit něco jiného?“

Hermiona na moment vykulila oči a zčervenala. A hle, Hermiona! ozval se tichý hlásek jejího podvědomí.
Nic na to neřekla, jen jemně nevěřícně zakroutila hlavou a odešla. Neviděla proto Severusův vítězoslavný úsměv.

***
Severus už zase seděl za svým stolem ve svém kabinetu. V jedné ruce sklenici s ohnivou whiskey, v druhé ruce Hermioninu nejnovější esej. Nevěděl, jak se rozhodnout. Jako pokaždé tento rok. Dva měsíce od jejich, převážně jednostranného rozhovoru. Patrné je však jen zhoršení. Ostatní profesoři začínají být neklidní. Hlavně Minerva, která velmi těžce nesla, že nejlepší studentka Bradavic, zvlášť pak Nebelvírka, a stalo se z ní tohle?

Vždyť její mozek by stačilo rozložit mezi ostatní Nebelvíry a všichni by měli nejhůř Nad očekávání. Jenže teď? Její esej je katastrofální! Začíná uvažovat, jestli náhodou není převlečený Potter. Ztrácel ji před očima. Každý den to bylo horší. Své nynější přátele sice ještě, jakž takž obstojně, zvládala ošálit, ale jeho rozhodně ne. Jestli to tak půjde dál, tak Hermiona nedokončí tento ročník.

Nakonec však stejně, jako vždy, napsal Nad očekávání. Nemělo smysl to nějak měnit. Nebo možná nechtěl. Ozvalo se zaklepání na dveře. Pohledem střelil k hodinám. Bylo už dávno po večerce. Přesto mávl rukou a dveře se otevřely. Nadále se skláněl nad esejí slečny Grangerové. Osoba za sebou zavřela dveře a usoudil, podle kroků, že došla zhruba doprostřed místnosti. Rukou, ve které držel brk namočený v červeném inkoustu, ukázal ke křeslu, které bylo umístěné po jeho levé straně, za jeho stolem. Ucítil závan váhání. Nakonec však postřehl, jak si jeho host sedá vedle něj. Odložil tedy brk, přestal se věnovat kusu pergamenu a pro jistotu přestal svírat i sklenici s alkoholem.
Otočil se na jeho levou stranu.

„Co potřebujete, slečno? V tuto hodinu?“ zeptal se jí tiše.

„Já, omlouvám se, že vás otravuju, ale nemohl byste mi prosím dát nějaký lektvar na spaní?“ vychrlila ze sebe.

„Slečno Grangerová, myslel jsem, že víte, že od toho je ošetřovna. Navíc někdo, jako vy, by měl zvládat říci i jaký lektvar by to měl být.“ přesto vstal a obešel stůj, aby se postavil vedle ní, sehnul se a otevřel skříňku, ve které bylo nespočet odměrných baněk s nejrůznějším obsahem.

„Na ošetřovnu už jít nemůžu, byla jsem tam už hodněkrát. A taky, nevím jaký lektvar by mi nezpůsobil při častějším užívání závislost.“ reagovala během toho, co ho pozorně sledovala.

Severus k ní zvedl pohled. Po chvíli jen přikývl a zamyšleně hleděl na lektvary před ním. Nakonec ale nevybral nic.
„Obávám se, slečno Grangerová, že žádný takový lektvar nemám.“ oznámil poněkud nešťastně.
„Navrhuji... Vlastně nenavrhuji, neb nemám tušení, co by vám mohlo pomoci.“

Hermiona se jemně položila dlaň na jeho rameno. Asi, aby k ní zvedl pohled.
„To nevadí, pane profesore. Děkuji za snahu. Už raději půjdu.“ řekla s malým náznakem úsměvu.

„Přece zase takhle rychle nezmizíte. Dáte si alespoň čaj?“ nabízel během toho, co se zvedal ze země. Stále měl položenou její ruku na svém rameni, takže její dlaň sjela o něco níž, až se Severus téměř nepostřehnutelně zachvěl.

„Ne, děkuji, profesore.“ vyhrkla a spěšně se zvedala z křesla.

Severus ale pomalu začínal ztrácet trpělivost. Chytil ji za paži, když kolem něj chtěla projít. Trhnul svou paží tak, že byla donucena zařadit zpátečku a podařilo se jí zastavit přímo před ním. V jejích očích zahlédl strach. Mírně se zamračil.

„Nevěděl jsem, že vás tak moc děsím.“ oznámil jí tiše. Už se jí nedotýkal. Radši.

„A koho byste, zrovna vy, nevyděsil?“ vyštěkla a vzápětí přišlo uvědomění, co vypustila. Chtěla couvnout, se záměrem, že si získá trochu prostoru, ale narazila zády o skříň s policemi.

Severus udělal malý krok k ní.
„Slečno, neměla byste litovat, že jste řekla něco špatně. Nebo to aspoň nedávat najevo, vypadá to potom, že má člověk proti vám výhodu.“

„C-co když je to můj záměr?“ špitla a sklopila pohled.

„Pak byste byla perfektní herečka.“

Hermiona se na něj podívala s lehkým úsměvem.
„Díky.“

„Co ten čaj?“ zeptal se ještě jednou a snažil se, aby jeho hlas nezněl tak moc plný naděje.

„Vlastně moc ráda.“

Severus se pousmál, nebo se o to alespoň pokusil, jemně přikývl a natáhl k ní pravou ruku, Hermiona si zkousnula spodní ret. Nakonec jeho ruku přijala a Severus ji vedl k obrovské knihovně...