Slečno Grangerová?

III.

Ráno přišlo Severuse přivítat až příliš rychle, dle jeho názoru. Pomalu otevřel oči, které musel zase přivřít, protože mu přímo do obličeje svítily paprsky té pronikavě žluté koule. Chtěl se protáhnout, byl celý rozlámaný, když přišlo uvědomění v podobě pohybu ne jeho levé polovině těla. Zhrozil se. Co zase vyváděl? Opatrně hlavu natočil na spokojeně spící osobu s hlavou  položenou na jeho rameni. To je... Grangerová? Postupně mu myslí probíhaly vzpomínky na včerejší noc. Popíjeli čaj, povídali si. Nakonec měl před očima vzpomínku, jak čte nějakou knihu, sedí vedle Hermiony a ona se pomalu poddávala říši snů. Poslední vzpomínka byla, jak usínal s pocitem spokojenosti. Žena vedle něj se zavrtěla. Takže s ní nic neměl. Na okamžik k němu dolehla myšlenky, že je to vlastně docela škoda. Ihned tu myšlenku zavrhl, tohle je nepřípustné. Navíc, co by žena, jako ona, mohla mít někým, jako je on. Nemožné. Zadržel dech, když ruka, jež měla přehozenou přes jeho hruď, sjela do jeho klína. Merlin ho očividně trestá za jeho hříšné myšlenky. Pokusil se její paži přesunout na bezpečnější místo, ale nikde nedržela. Merline, to už stačilo, ne? Nakonec to vzdal a lehce svítal její dlaň ve své někde v úrovni břicha. 

Nechtěl ji budit, když si byl jistý, že toho moc nenaspí bez lektvaru. Zároveň se obával jejího probuzení. S jistotou ji to vyplaší. Z jeho úvah ho opět vyrušil pohyb ze strany mladé Nebelvírky. Severus k ní stočil pohled a setkal se s oříškovýma očima, jež nebyly tak unavené, jako včera večer. Sice se v nich zračil šok, ale rozhodně nebyly unavené! To byl pokrok!

„Dobré ráno." pozdravil ji Severus mírně chraplavým hlasem.

Hermiona se od něj odtáhla, poněkud hrubě vytrhla svou dlaň z té jeho.
„D-dobré ráno. Co se k čertu včera stalo? Spíš... Stalo se něco?"

Severus rázně zakroutil hlavou.
„Nic, nebo asi ne tak, jak máte na mysli."

„Proč si nic moc nevybavuji?"

Severus se ušklíbl.
„To netuším. Možná to bude tím čajem, tam moc vás uklidnil, až jste to vytěsnila." pokrčil rameny.

„Kolik je hodin?"

„To nevím, ale odhaduji, že kolem osmé. Je sobota, takže než stihnete panikařit, nepanikařte."

„Cože? Víte, že jste teď řekl totální pitomost?" otázala se se zdviženým obočím.

Severus se koutem úst pousmál.

„Vítejte zpátky, slečno Grangerová."

Hermiona se jemně zamračila a rty našpulila v domnění, že brzy vysloví opětovně udivenou otázku s významem, aby to zopakoval ještě jednou. Potom jakoby přišlo krátké uvědomění, překvapeně oddělila rty od sebe. 

„Možná byste chtěla zavřít vaše půvabná ústa, než vám do nich něco vletí." prohlásil s úšklebkem, když hodnou chvíli setrvala v tomto zjevu. Třeba můj jazyk, vetřel se do profesorovy mysli otravný hlásek, který se sám nazýval jako Svědomí. Což Snapeovi nedávalo moc smysl, neb on přece nic jako svědomí nemá, ne?

„Kam jdete?" zeptal se udiveně, když se z ničeho nic zvedla.

„Do Nebelvírské věže?" zkusila.

„Teď?"

„Ne, až zítra." odsekla s protočením očí.

„Za tohle chování bych vám mohl dát školní trest a když k tomu přičteme i to, že jste za mnou přišla v době, kdy bylo hrubě po večerce... Být vámi, tak si rozmyslím, jak se odpovídá starému umaštěnému netopýrovi." řekl to tak chladně, až z toho Hermioně naskočila husí kůže.

„Aha, takže vy mi teď po tom všem chcete dávat ještě školní trest? Jste vůbec normál-" umlčel jí jeho mrazivý pohled.

„Vypadněte." zašeptal do ticha, které se mezi nimi rozhostilo.

„Prosím?"

„Řekl jsem, ať vypadnete!" zavrčel vztekle, až sebou Hermiona proti své vůli trhla. 

Jakmile se za ní zabouchly dveře, tak Severus vytočeně chytil prázdný hrnek, aby ho následně mohl vší silou mrštit do vchodových dveří.

„Tak já se jí tady snažím pomoct a ona se ještě chová, jako bych jí něco udělal! Proč já se vůbec snažím?! Však v pohodě! Bastard Snape nemá city! On nepotřebuje, aby mu někdo projevil alespoň minimální cosi, co by vyjadřovalo, že je rád, že mu pomohl! Merline, proč?! Proč vždycky já?! Ani ten zatracený alkohol mi nepomáhá..."

***

„Pane profesore?" pokusila se ho zastavit, když celou třídu propustil z hodiny, protože jeden nejmenovaný student to pokazil natolik, že potřeboval minimálně dvacet minut na úklid. Musel postupovat opatrně, jinak hrozilo, že to celou učebnu vyhodí do povětří. 

„Co chcete, Grangerová?" zavrčel bez většího zájmu.

„Jen, jestli byste nechtěl pomoc s tím úklidem..."

„Ne, vaši pomoc rozhodně ne." odpověděl s důrazem na každé slovo.

Hermiona si povzdechla, ale neodešla.

„Chcete snad ještě něco?" 

Ani jednou se na ni nepodíval. Už minimálně tři měsíce. Blížil se konec školního roku, zkoušky na krku. Nedivil by se, kdyby za ním přišla jen proto, aby ho nějak využila. Vnitřně ho to ubíjelo, snažil se jí všemožně vyhýbat, naopak ona ho hledala. Kdykoliv klepala na dveře jeho kabinetu, neotevřel. Bylo to od něj dětinské, ale on nemohl jinak. Aby předešel tomu, že by neotevřel někomu jinému, domluvil se se Salazarem, aby mu hlásil, kdo za dveřmi stojí.

„Chci vědět, co jsem udělala špatně."

„Vy? Nic jste neudělala." Nic tak, jak bych chtěl. Zamračil se, s takovou ten úklid nikdy nedokončí, úplně narušuje jeho koncentraci.

„Tak proč se chováte... takhle." rozhodila rukama, i když ji neviděl.

„Chovám se tak, jak se očekává a jak bych se chovat měl. Teď jděte. Mám tady práci."

„Ne, já neodejdu, dokud mi neřeknete, co přesně jsem udělala."

„To byste měla vědět vy sama, co jste udělala nebo naopak neudělala, já nejsem vy, nemůžu vědět. Hodně štěstí s tím vaším neodcházením."

Přestal uklízet, nemělo to smysl, ona by ho nenechala na pokoji. Tak odešel a nechal tam Hermionu jen tak stát.

Po chvíli ho něco sevřelo na zápěstí.

„Jak se opovažujete na mě sahat?! Okamžitě mě pusťte!" skoro křičel.