Příběh o nevšední lásce /DRARRY CZ/ - probíhá korekce

Kapitola 1 - Dva chlapci

Z malého miminka brzy vyrostl chlapec.

Byl šťastný a spokojený, protože měl svého otce, kterého nade všechno miloval a který by pro syna udělal cokoliv.

Takže když ho syn požádal o to, zda by mohl mít svého osobního sluhu, nedokázal jeho přání zamítnout.

„Tatínku, tatínku, mohl bych mít také svého osobního sluhu stejně jako ho máš ty?" utíkal malý chlapec v ústrety svému otci vracející se z lovu.

„Jak jsi zase přišel na takovou věc, Davide Richarde?" zeptal se ho otec.

„Víš, já jsem pořád sám, nemám žádné sourozence, tak mě napadlo, že kdybych měl svého sluhu,který by byl se mnou, tak..." nedokončil svou větu klučina.

„Dobrá, dobrá – tak tedy ti nějakého sluhu najdeme," rezignoval pán domu.

„Já už jsem si jednoho našel..."začal znovu syn.

„Opravdu?"

„Ano, je to sirotek a měl by skončit v sirotčinci – nemá už nikoho..."

„Pak si ale nejsem jist, zda by se hodil do našeho domu – bude to chudák, možná žebrák a moc dobře víš, že takové lidi ve svém domě nestrpím."

„Já vím, otče, ale tenhle je jiný– jen neměl v životě štěstí – zatím. Tak mi dovol přivést ho sem."

„Vezmeme ho na týden – na zkoušku, pak se rozhodnu."

„Děkuji ti, tatínku!" křikl ještě hoch a rozběhl se do zahrady, kde už na něj čekal jeho přítel.

„Halo, kde jsi? Neschovávej se!" volal malý blonďáček.

„Tady," ozvalo se z koruny stromu.

„Pojď, tatínek souhlasí s tím, abys byl můj sluha."

Černovlasý chlapec seskočil dolů těsně vedle druhého.

Bylo na něm vidět, že váhá, zda má nabídku přijmout.

Zkusit bych to mohl. Lepší než tady venku hladovět nebo hůř– skončit v sirotčinci... Půjdu a uvidím. Nezdá se být tak špatným...

Blonďáček chytil svého kamaráda za ruku a táhl ho směrem k domu.

Když vešli, zatajil se chlapci z ulice dech.

Tolik krásy nikdy neviděl.

Na první pohled bylo patrno, že vstoupil do domu bohatých lidí.

Všude samé drahé koberce, komody, čalouněný nábytek.

„Mladý pán si přivedl na hraní kamaráda? Měl by mít však na paměti, že by si to jistě jeho otec nepřál, obzvlášť pokud jde o něj," řekl sluha, který se v místnosti objevil a pohrdavě se díval na příchozivšího trochu špinavého hocha.

„To je v pořádku, Severusi," oslovil ho mladý pán domu, „otec o něm ví – bude to můj osobní sluha!" dodal hrdě.

„Zajisté se nebudu mýlit, pokud řeknu, že jste mohl mít za sluhu někoho poněkud vhodnějšího."

„Mohl, ale já jsem chtěl jeho, abyste věděl."

„Nevím sice, čím si získal vaši náklonnost, ale jak myslíte. Dle mého názoru by bylo vhodné, kdyby se váš přítel před večeří ještě vykoupal a možná ho budete muset poučit o zdejší etiketě. Nezdá se, že by se v tom vyznal."

„Máte pravdu – měl by se vykoupat a převléct."

„Mám nechat připravit lázeň?"

„Ano, díky."

Sluha přikývl a opustil místnost.

„Jak se vlastně jmenuješ?" otočil se světlovlasý hoch k tomu tmavému.

„Já jsem Harold."

„Harold? To zní moc dospěle – budu Ti říkat Harry, ano?"

„Jak si přeješ a jak se jmenuješ ty?"

„Ale ty mi nemůžeš tykat, jsi můj sluha. Vlastně, proč bys nemohl. Musíš mi slíbit, že mi tykat budeš jen, když budeme sami, jinak mě budeš oslovovat můj pane nebo pane."

Harry přikývl, a tak blonďáček pokračoval.

„Já se jmenuji David Richard Alexandr Constantin – ta jména jsou buď dědičná nebo prý Alexandr a Constatin jsou slavná jména z minulosti..."

„Aha, ale je to moc dlouhé, co kdybych ti říkal Draco podle prvních písmen z každého jména?"

„Výborný nápad!" zavýskl teď už Draco.

***

Doufám, že se vám nová povídka bude líbit a komentáře k ní mě určitě potěší a podpoří :)