Příběh o nevšední lásce /DRARRY CZ/ - probíhá korekce

Kapitola 3 - Starosti...

Draco má o svého kamaráda starost.

Proč se jen tatínek tolik rozčílil – vždyť jsme si jen hráli... Copak si se svým sluhou hrát nesmím? Ale proč? Neudělal přece nic špatného, jen se bránil. Tak proč se do toho musel tatínek plést?

Malý blonďatý chlapec přemýšlí, jak by jen mohl Harrymu pomoci. Nakonec ho napadne spásná myšlenka. Severus! Ten mu přece vždycky ošetřoval rány, ať se mu stalo cokoliv. Je odborníkem od obyčejných odřenin až po hluboké šrámy. On bude jistě ten pravý...

Nesměle se vydá do jeho pokoje. Už dlouho tam nebyl. Naposledy někdy v létě, když spadl ze stromu a nechtěl, aby se o tom otec dozvěděl. Zašel za Severusem a ten mu jako zázrakem vyléčil pochroumanou ruku dříve, než se pán domu vrátil ze své cesty za obchodem.

Lehké zaťukání.

„Dále," ozve se z pokoje.

Draco vejde a rychle za sebou zavře dveře.

„Omlouvám se, že vás ruším, Severusi, ale potřeboval bych pomoct..."

„Vy nebo spíš váš přítel?"

„Vlastně Harry... Pomůžete mi, prosím!"

„Když tak hezky žádáte, tak ano," řekne Severus a spokojeně se pousměje.

Vkládá do mě velké naděje. Jen doufám, že ho Lucius moc nezřídil. Občas se v tom bičování vyloženě vyžívá...

Jakmile vejdou do Harryho pokoje, je jasné, že ho Lucius nešetřil. Šrámy jsou hluboké a krvavé. Harrymu se po tváříš koulí slzy velké jako hrachy. Draco jde k němu a snaží se ho utěšit. Černovlasý chlapec však cítí až příliš velkou bolest.

„Pane, měl byste odejít. Kdyby vás tu našel váš otec, jistě by nebyl rád. Já se o vašeho kamaráda postarám."

„Ano, asi máte pravdu. Harry neboj se – on Severus není zlý, možná občas trochu pouští hrůzu, ale jedině on ti může pomoci. Buď statečný. V myšlenkách jsem stále s tebou!"

Je až dojemné, jak se Draco o svého přítele strachuje. Tohle by se Luciusovi asi vážně nelíbilo. Ale jsou to přece jen chlapci...

Draco opouští místnost jen s velkou nelibostí, ale ví, že má Severus pravdu. Kdyby ho tam otec objevil, určitě by se rozzuřil a to nechce riskovat. Stačí, že si své šrámy odnesl Harry...

„Takže, Harry, říká ti tak pánův syn, že ano?" zeptá se jako by nevědoucně Severus a pokračuje.„Tvá záda nevypadají zrovna dobře, ale společně se to pokusíme napravit. Musel jsi pána hodně rozčílit, když tě takhle zřídil..."

„Já vůbec nevím..." Škyt. „Nevím, co jsem udělal... Pořád dokola opakoval něco jako, že to ze mě vytluče, že jeho syn takový není, tak abych ho nechal na pokoji... Jenže já..." Škyt. „Já vůbec nevím, o čem to mluvil. Vy to víte, pane?"

„Popravdě nevím, ani za co tě pán potrestal, takže těžko říct, co myslel touto větou..." lhal Harrymu Severus.

Harry tiše přikývne, nemá důvod Severusovi nevěřit. Netuší, co se děje na hradě, když jdou všichni spát. Když i ten nejposlednější sluha ulehne na své lože. Když pokoj osvětluje pár posledních dohořívajících svíček.

„Budeš muset být statečný, Harry," oznámí mu pánův sluha, „připravím pro tebe speciální odvar z bylinek a také mast. Každé ráno a večer za tebou budu chodit a budu ti ošetřovat tvá bolavá záda. Za pár dní si na bolest, kterou teď cítíš, už ani nevzpomeneš..."

„Děkuji," hlesne vyčerpaně Harry.

Když Severus odchází od Harryho, zajde ještě k Dracovi, aby ho uklidnil.

„Nemusíte se o svého přítele bát, bude v pořádku. Možná mu po těch šrámech zůstanou nějaké malé jizvy. Otec se zřejmě hodně zlobil..."

„Děkuji vám. A můžu vás o něco poprosit?"

Severus nadzvedl významně obočí.

„Mohl byste si to, prosím, nechat pro sebe?"

„Jistě. Nepovím o tom."

„Děkuji."

Muž s černými vlasy lehce přikývnul a vyšel ven z pokoje.

Chudáčku. Slíbit ti to samozřejmě můžu, ale vzhledem k tomu, že jsme s tvým otcem dobří přátelé, nebylo by správné, abych mu lhal, bude-li se ptát...

Poté, co Severus opustil Dracův pokoj, vydal se za Luciusem. Zaklepe a ani nečeká na odpověď a vstoupí.

„Severusi, není slušné ihned vejít do pokoje. Co kdybych tu měl nějakou návštěvu?"

„A kohopak bys tady mohl asi mít, že bych to já nemohl vidět?" zeptá se podezíravě Severus.

„Máš pravdu – nikoho. Ale teď mě napadá, kde jsi byl ty před chvílí. Šel jsem za tebou do pokoje, ale ty jsi tam nebyl."

„Snad nežárlíš?"

„A co kdyby..." nadhodil lehce koketně Lucius.

„Bylo by to milé," usměje se  Severus, „tvůj syn mě požádal o laskavost a já mu vyhověl..."

Lucius zpozorněl.

„O co tě můj syn žádal?"

„Chtěl, abych ošetřil jeho přítele, ty rány, které mu udělal..." nestihne doříct černovlasý muž.

„Přítele snad sluhu, ne?"

„Dobrá, tak tedy sluhu."

„A jak to s tím chlapcem vypadá?"

„Bude v pořádku."

„Dobrá – nerad bych, aby měl nějaké viditelnější následky..."

„Ty mít určitě nebude – snad jen pár jizev. Proč jsi ho vlastně takhle ztrestal? Byla to jen nevinná dětská hra."

„Nechci, aby mého syna naváděl k čemukoliv, co se vymyká normálu... A nevinná hra? Jen si vzpomeň, jak to začalo u nás... " řekne popravdě Lucius.

Severus se zamyslí. Jeho přítel a pán má pravdu, začátek byl velmi podobný...