Aeternus Copulatio III.

Vedoucí bystrozor

Harry Potter se spokojeně rozhlédl po kanceláři.

Byla teplá, světlá a čistá. Prázdná. Byla jen jeho, a to se mu na ní líbilo ze všeho nejvíc.

Posledních několik týdnů strávil s většinou týmu mimo základnu a stopoval skupinu černokněžníků. Každý večer pod stanem nebo pod širým nebem usínal s nepříjemným pocitem, že tohle už zažil.

Nenáviděl to.

Tu zimu, ten smrad zpocených těl, naprostou absenci jakéhokoliv náznaku soukromí.

Nenáviděl plahočení se za lidmi, kteří neváhají vás zabít.

Nenáviděl to plížení se, neustálé opakování ochranných kleteb, tu smrt, co jim po celou dobu šlapala na paty.

Ale teď byl zpátky.

A většina jeho týmu s ním.

Posadil se do křesla a spokojeně se zaposlouchal do ticha.

Za poslední roky naprosto odvykl přítomnosti druhých lidí.

Byl zvyklý udílet jim rozkazy, vést je, nařizovat, kárat a trestat.

Byl zvyklý přijímat nové zaměstnance a loučit se se starými.

Ale naprosto odvykl jakékoliv konverzaci. Jakémukoliv přátelskému popovídání, společenské diskuzi, kompromisům a spolupráci. Ty týdny, které teď strávil se svým týmem na cestách, mu tedy pořádně zavařily.

Zapřel se do křesla a uvolněně zavřel oči.

Teď se vše vrátí k normálu.

Teď už znovu bude každý den z kanceláře odcházet v sedm večer, zavře se ve svém bytě, kde bude dál promýšlet strategie a ráno na poradě seznámí tým s novými plány a nebude svolný k žádné diskuzi. Opět se nebude ani za mák zajímat o kolegy, nebude o nich vědět nic, kromě jména a míry kouzelnických schopností a nic víc jej ani nebude zajímat.

Už dávno pochopil, že tahle práce mu nedovoluje zajímat se o někoho víc. To tempo, ve kterém se staří a noví kolegové střídali, bylo téměř děsivé. A navíc, on sám se prostě nemohl s nikým sblížit. Jen by mu to ublížilo.

Tím si byl skálopevně jistý.

Harry Potter se natáhl přes stůl pro čistý pergamen. Rozhodl se, že začne psát zprávu z akce ještě dneska večer. Zpráva sama o sobě bude neskutečně dlouhá a zabere moře času. Nevadilo mu, že se po tolika týdnech dostane domů až pozdě v noci.

Beztak na něj nikdo nečekal.

Namířil hůlkou na rádio v rohu kanceláře a místností se rozlila příjemná melodie starého hitu Sudiček. 

Měl pocit, že ji neslyšel už celé věky.

Odložil brk, pohodlně se zapřel do křesla a zaposlouchal se do známé melodie.

„Harry. Harry, ale no tak! Tančíš příšerně!" V bledé tváři lemované zlatými vlasy se v úsměvu zaleskly bílé zuby.

„Vážně," pokýval blonďák kriticky hlavou a v očích mu poskakovaly jiskřičky smíchu. „Nikdy jsem si toho nevšiml," pokračoval „ale je to děs. Ta melodie je úžasná, můžeš v ní slyšet klasický valčík. Slyšíš? Ráz, dva, tři. Ráz, dva tři..."

Harry škobrtl o špičku vlastní boty a svezl se do blonďákovi náruče.

Nasál jeho vůni a zatetelil se v teple jeho objetí, když v tom jeho partner zničehonic povolil sevření a nechal jej sklouznout na podlahu.

Zaslechl zvonivý smích.

„Takhle by to nešlo, Pottere! Nepromrháme tak krásnou melodii. Slíbil jsi mi tanec! Takže ruce jen tam, kam patří, jasné?" pokusil se zatvářit vážně, ale v šedých očích stále poskakovaly pobavené jiskřičky. „Tak vstávej z té podlahy! A taneční držení, šup!"

Harry se z podlahy uraženě zamračil.

„No tak," pobídl jej blonďák a lehce se několik kroků od něj pohupoval do rytmu písně.

Harry si zkřížil ruce na prsou, jako trucující dítě, a odvrátil se od něj.

Místo toho, aby se však jeho partner omluvil za to, že jej nechal potupně upadnout na zem, začal se kolem něj otáčet v pravidelných valčíkových kolech s rukama široce rozpaženýma, jakoby tančil s neviditelnou profesionální tanečnicí.

Harry jej mlčky pozoroval.

Jak mu vlají vlasy kolem obličeje. Jak jistě se otáčí na špičce. Jak elegantně se vyhýbá nábytku.

Vstal a zachytil ho v jedné z otoček.

„No vidíš," splynulo smířlivě s blonďákových rtů a jeho paže se sebejistě omotaly kolem Harryho těla.

„Zkusíme to, než nám ta písnička skončí, jo? Povedu tě, neboj."

„Nikdy se nenaučím tančit, Draco," posteskl si Harry a upřeně sledoval Dracovy kroky, aby je se zpožděním a nemotorností následoval.

„Budeme trénovat," slíbil mu blonďák a rozverně jej políbil na nos.

V očích cítil podivnou vlhkost.

Několikrát zamrkal, aby vzpomínky i pocity, které je provázely, zahnal zpět do nejzazších koutů mysli.

Nevesele se ušklíbl a znovu se naklonil nad prázdný pergamen.

Už je to všechno pryč.

Je to pryč tak dlouho, že se zdá, jako by to nikdy nebylo pravdou.

Nenáviděl ty občasné chvilky, kdy se mu do mysli vkradly tyhle myšlenky. Tyhle vzpomínky.

Nenáviděl ty chvíle, kdy znovu cítil to zakázané štěstí, to vzrušení ze sdíleného tajemství, chvění způsobené vzpomínkou na něžné doteky. Ty chvíle, kdy se mu zdálo, že blonďák náhle vejde do dveří.

Věděl, že nevejde.

Bylo to tak dávno, co se to všechno stalo.

Nechtěl přemýšlet nad tím, jak by to všechno mohlo být jinak.

Protože nemohlo.

Nechtěl si představovat, jak teď asi žije, protože nepochyboval o tom, že krásně. Po boku má krásnou a vznešenou ženu, madam Malfoyovou. Je bohatý a žije v rodinném sídle obehnaném vysokými ploty.

Má dítě.

Syna.

Je šťastný a, i když to z počátku bylo těžké, teď už se smířil se svým osudem a žije se svou rodinou život, který mu předurčili jeho předkové.

A na něj, na Harryho, si nevzpomene.

Zatřásl černovlasou hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky.

Věděl, že dnes už ze zprávy nic nenapíše.

Mávnutím hůlky vypnul rádio a vyrazil domů.

Do svého malého opuštěného bytu, ve kterém jej nikdy nikdo nečekal.