Málo prostoru pro život

6. Kapitola

Čekali jsme s Mell u ní v pokoji a potichoučku si povídali, aby na mě nikdo nepřišel. Řešili jsme všechno možné i nemožné.

Kdy se blížila desátá tak jsem se opatrně vyplížila od Mell z pokoje. Obešla jsem barák a šla ke dveřím. Když jsem zazvonila tak mi otevřela Mellina mamka. "Ahoj Ashlynn," pozdravila mě Mellina mamka. "Dobrý den," pozdravila jsem jí já. "Tak pojď dál, Mell je u sebe." " Děkuji" A vešla jsem dovnitř a rovnou za Mell do pokoje. Tak tohle jsme zvládli. Ani jsem neťukala a rovnou vešla. Mell se na mě usmála svým šibalským úsměvem. "To nejtěžší máme za sebou, teď jenom aby si toho rodiče všimli až tady mi nebudeme," řekla jsem Mell. "Jo to máš pravdu," odpověděla Mell. A čekali jsme Až bude 10 a my vyrazíme s Mellinou babičkou k ní. 

Pomalu se blížila desátá hodina, a my jsme byli jako na pérkách. V deset jsme slyšely zvonek. Mell vyběhla z pokoje a šla otevřít. "Ahooj Mellinko." slyšela jsem Mellinu babičku. "Ahoj Babi." Pozdravila ji Mell. Pak se zabouchli dveře a já slyšela dva páry nohou jak jdou nahoru. "Ahojky Ashlynn, jak se máš?" ozvala se Mellina babička hned jak se otevřeli dveře. "Dobrý den, mám se dobře. A jak se máte vy?" odvětila jsem jí. "No výborně, tak já jdu pozdravit zbytek rodiny a pak pojedeme, ať to stihneme." řekla Mell. " Dobře já se dobalím a sejdeme dolů." pak se Mellinou babičkou zavřeli dveře a já jsem se začala smát. Mell se na mě nevěřícně podívala a chtěla po mě vysvětlení. Já jsem se na ní podívala a pronesla " Mellinkoooo." a začala jsem se smát na novo. "Ty jsi blbá," a začala se smát se mnou. Když jsme se uklidnili Mell si vzala ještě nějaký věci a šli jsme i s taškami dolů. "Tak Můžeme jet?" zeptala se Mellina babička a my jsme přikývli. Dali si tašky do auta, pak se rozloučili a pomalu vyrazily vstříc dobrodružství. 

Pomalu jsme se blížili k New Yorku, a nám pomalu docházelo že nám to vyšlo, a opravdu jsem utekla z domu a teď jsem kousek od New Yorku. Najednou mi začal zvonit telefon, sakra kdo my volá. Tak jsem se podívala  a tam stálo Táta. Podívala jsem se na Mell a s pohledem Co mám teď asi dělat? Ta na mě kývla ať to vezmu. "Ahoj tati." pozdravila jsem ho s obavami. "Ashlynn můžeš mi říct kde sakra jsi?" řekl s ledovým klidem. "Jela jsem pryč." "A jak to že si se nezeptala nás?" zase ten jeho ledový klid, to se mi nelíbí. "Protože by jste mě nikam nepustily." řekla jsem mu po pravdě. "Nelži Ashlynn, a okamžitě se vrať domů." proč je sakra tak klidnej? "Nikam se nevrátím, nemám důvod." "Ashlynn, to už přeháníš. Řekni mi kde jsi." " Daleko, tam kde mě nikdy nenajdete." "Tak to si děláš srandu, Ashlynn okamžitě domů." už začínal být naštvaný. "Nikam se nevrátím." a položila jsem mu telefon. "Tak to bylo hustý." "To teda." Pak se zepředu ozvala Mellina babička. "Tak jo, co jste mi neřekli holky?" sakra. " No dobře," začala Mell. "Babi jde o to, že Ashlinn je doma jako ve vězení. A už toho bylo moc." malá dramatická pauza. "Tak chtěla utéct a mě napadlo že bude fajn když pojede se mnou a užijeme si spolu. Poprvé za celou dobu co se známe." Pak bylo chvíli ticho. "Co myslíš tím poprvé?" zeptala se Mellina babička. " No za celu dobu co se známe jsem každou chvíli někam jezdila a chtěla jsem aby jela Ash se mnou, ale její rodiče jí nikdy nepustili ani kdyby jeli i oni s námi," dokončila Mell. "No tak to je pěkný a neměli něco jiného?" a to jsem se ozvala já. "Nikdy jsme nikam nejeli, od svých pěti let jsem nikam nesměla, ani s holkama do obchoďáku." pak bylo zase ticho. "Dobře, takže budeš u nás 14 dní, pak pojedeš domů a uvidí se co na to tví rodiče a kdyby něco tak mi řekneš a vymyslíme co dál, ale ty by sis s nimi měla promluvit. A ne to řešit tímto způsobem." Podívala se na mě do zpětného zrcátka. "Dobře, děkuji mockrát. Až budu doma tak se pokusím s nimi promluvit." a děkovně jsem se na ní podívala. Mell se šoupla na prostřední místo a objala mě. Cesta nám trvala ještě asi hodinu.

"Tak a jsme tu." vystoupili jsme z auta před velkou vilou. Já jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Mell i její babička se řezali smíchy. "Mell ty jsi mi neřekla že má tvoje babička palác, jsem si měla vzít jiný oblečení." A to se začali smát znovu. "Jsem ráda že se ti líbí. Ale není to palác, ale vila kterou jsme si pořídily s mým manželem. A díky pomoci a podpoře naši dětí." "To je nádhera, opravdu." podívala jsem se na ní s úžasem v očích. "Tak pojďte dovnitř." Mell mě vzala za ruku a vyšli jsme spolu vstříc kouzelným čtrnácti dnům, které prožijeme spolu ve městě kde nejsou moji rodiče.