Málo prostoru pro život

5. Kapitola

Vzbudila jsem se těsně před budíkem, který jsem měla nastavený opravdu časně z rána. Popravdě jsem moc nemohla dospat. To víte, když vás čeká nejšílenější den vašeho dosavadního života, tak byste asi taky nespali jak zabití.

Potichoučku jsem vstala z postele a oblékla se do oblečení, které na mě čekalo pohozené na židli. Měla jsem ho tu připravené od včerejška. Moje úhledně sbalená taška byla schovaná někde pod postelí. Opatrně jsem ji vytáhla, tak abych neudělala ani jeden hlasitý zvuk.

No, abych se přiznala. Ještě pořád jsem si nebyla jistá tím naším špičkovým plánem, byl sice promyšlený, ale já jsem věděla, že mám štěstí na maléry, takže jsem očekávala potíže.

V tento moment jsem se měla nepozorovaně vytratit z baráku a nechat Jeffovi schovaný v šuplíku dopis, ve kterém se měl něco málo dozvědět. Nechtěla jsem, aby měl o mě strach.

Pomalu jsem otevřela dveře pokoje, tak aby nevrzaly a vypravila jsem se k mému bráškovi. Naštěstí tvrdě spal a já tedy mohla dopis zastrčit na to správné místo. 

Teď už jsem byla připravená vyrazit pryč z domu. Opatrně jsem našlapovala na schodech, však víte, abych někoho nevzbudila.

Byla jsem už skoro u vchodových dveří, když jsem zaslechla kroky, které nejspíše měli namířeno dolů do kuchyně. „ Kruci" zaklela jsem neslyšně. Rychle jsem se potřebovala někam schovat. Možná bych se mohla zase schovat do šatny. Pomyslela jsem si. Bohužel na to už jsem neměla čas, protože kroky byly už skoro u mě. Bleskově jsem se tedy z poslední možnosti schovala vedle lednice. Moje jediné štěstí bylo, že ten nově příchozí nezamířil k lednici. Lehce jsem nakoukla, protože podle zvuků jsem nemohla odhadnout kdo to vlastně přišel. Sice jsem riskovala odhalení, ale prostě jsem to musela vědět.

Moje otevřená pusa se málem válela až na zemi. Jeff? Co tu sakra dělá? Vždyť jsem ho viděla tvrdě spát. Možná jsem ho probudila nebo byl celou dobu vzhůru. Doufám, že to první. To bych třeba mohla ještě nějak vysvětlit.

Můj bráška si právě napouštěl vodu do skleničky. Já jsem pozorně čekala. Nechtěla jsem se ukazovat, nechtěla jsem mu stát čelem, protože by měl určitě hrozně moc otázek. 

Když Jeff konečně odešel, naplno jsem si oddechla a vydala se k vchodovým dveřím. „ Prosím ať je ve dveřích klíč," prosila jsem samotné severské bohy, protože jsem se tu déle nemohla zdržovat. A Loki mě asi vyslyšel, protože v zámku byl opravdu klíč. Odemkla jsem tedy dveře a vydala se vstříc krásné svobodě.

Tak, ta nejtěžší část už byla za mnou, teď jsem se jen musela dostat k Mell do baráku, což taky nebude hračka, sice bydlí jenom kilometr daleko, ale její rodiče nemají tušení, že k ní mám jít, takže budu muset vylézt až k jejímu oknu, ne že bych to už párkrát nedělala, ale taky mě nemůžou její rodiče objevit u ní v pokoji. Musím se tam schovat, protože k nim mám oficiálně přijít až v deset dopoledne, protože její babička přijede kolem desáté a společně pojedeme do New Yorku.

 Ano, pojedeme autem.

Cestu mi osvětlovaly pouliční lampy.

Už jsem se blížila k domu mé nejlepší kamarádky, proto jsem jí rychle poslala zprávu . Když jsem dorazila, byla už na mě připravená. Okno měla do široka otevřené. Kývnutím jsme se pozdravili. Chtěla jsem už začít šplhat, ale ona mi dolů hodila lano, na kterém byl lísteček, na kterém bylo napsáno: NA TAŠKU. Musela jsem se usmát. Mell opravdu myslela na všechno. Opatrně jsem připevnila tašku na lano a Mell začala tahat. Poté co tašku vytáhla, jsem začala šplhat. Měla jsem to docela nacvičené. Nejdřív pomaloučku na parapet a potom doufat, že se s vámi neutrhne okap.

Udýchaná, z té velké námahy jsem se svalila na postel. „ Tak jsme to dokázali," zašeptala moje nejlepší kamarádka, která samozřejmě ležela vedle mě. „ To těžší máme za sebou," přitakala jsem.