Treat's wish

Úvod

Do potemnělého doupěte vstoupil vysoký šedý stín a chladně se rozhlédl po jeskyni. Pohledem se zastavil až na černé vlčici, která ležela stočená na mechové podestýlce. Po jejím boku ležely čtyři štěňata. Jedno bylo světle šedé a dvě černé jako noční obloha. To poslední nevypadalo jako normální vlk, jeho srst byla podivně nesouměrně pruhovaná, na každé tlapce byly pruhy jinak zbarvené a čumák měl bílý jako čerstvě napadlý sníh.
"Je čas" pronesl temně šedý vlk stojící na kraji jeskyně. "Ne!" Vyjekla černá vlčice a přitiskla si své štěňata blíž k tělu, "já vám ho nedám! No a co že je jiný, to vůbec nic neznamená!". Šedý vlk zavrčel a mrskl ocas. Po jeho boku se objevili další dva vlci, "chceš snad odporovat rozhodnutí svého Alfy?" Zvýšil hlas a ohrnul pysk tak, že byly vidět jeho špičaté tesáky, jež ve tmě téměř svítili. Černá matka se s námahou zvedla, "pokud to zachrání mé štěně, klidně i dvacetkrát" procedila vzdorovitě. S šedým Alfou její odhodlání ani nehlo, "vemte jí to štěně" řekl svým dvěma pomocníkům. Ti dva jako by to čekali. Jeden z nich se rozběhl proti zesláblé matce a strhl ji k zemi, ta nečekala tak rychlou reakci a překvapeně vyjekla. Světle hnědý vlk jí tiskl k zemi, tesáky jí zarýval do krku. Jeho společník se mezitím přikradl ke štěňatům, byl tmavě šedý a v přítmí doupěte nebyl téměř vidět. Surově popadl ani ne měsíční štěně do tlamy a vrátil se ke svému Alfovy. Štěně začalo naříkat a kňučet. Šedý vlk se znechuceně koukl na stěně a potom na jeho matku, která bezmocně ležela na kamenné podlaze, "neboj, já mu neublížím" sladce se usmál a otočil se. Tmavě šedý vlk s naříkajícím štěnětem mu byl v patách. "Ne!" Vykřikla černá vlčice a vší silou se snažila vyprostit hnědému vlkovy ze sevření, ale marně.
Alfa už byl naštěstí daleko od toho prokletého doupěte. "Zbav se ho," zasyčel na svého komplice. Tmavě šedý vlk nejistě přikývl. Šedý Alfa si všiml jeho nejistoty a zabodl do něj vražedný pohled, "a jestli to neuděláš, zbavím se já tebe. Je ti to jasné?" Zavrčel. Tmavému vlkovy se sevřelo hrdlo, přikývl a vydal se z tábora. Alfa si pro sebe zavrčel, "to štěně by nám všem přineslo smrt".
Tmavý vlk uháněl lesem, štěně sebou vyděšeně šilo, cukalo a kopalo svýma pruhovanýma tlapkama. Pevněji stiskl tesáky, až na jazyku ucítil kovový pach krve. Vlče překvapeně vyjeklo. Tmavě šedý vlk se na to snažil nemyslet a běžel dál. Běžel noční krajinou, kolem něj se míhali stromy, keře a pařezy. Kolem uší mu svištěl vítr, který ovšem nedokázal přehlušit jeho divoce bijící srdce. Vyběhl z lesa a objevil se na útesu.
Prudce zastavil na okraji a podíval se dolů. Několik desítek liščích délek pod ním hučela voda a silný říční proud narážel na kluzké kameny. Řeka se vinula údolím kam až jen vlčí oko dohlédlo.
Tmavý vlk radši odstoupil dál od kraje, pořád nemohl uvěřit tomu, že má tam dolů shodit štěně. Nesměl na to myslet, buď vlče nebo on. Položil podivuhodné stvoření ke kraji, možná že když chvíli počká, spadne tam samo a on pak bude mít čisté svědomí. Nic, vlče jen tak sedělo na okraje a ani se nehlo. Tmavě šedý vlk se zhluboka nadechl a přišel blíž k němu, "promiň Mitnight" zamumlal a shodil štěně dolů do burácející řeky. Vlče vylekaně vykřiklo, ale pak už se neozývalo nic víc, než šumění vody.
Tmavý vlk seděl na kraji skály a tupě zíral dolů. Vyrušil ho známý hlas, "nevěřil jsem, že to dokážeš," ozvalo se vedle něj. Překvapeně se otočil a spatřil Alfu. "Výborně Falcone, zachránil jsi nás před tím monstrem" vítězoslavně se na něj usmál. Falcon jen němě přikývl, pořád tomu nedokázali uvěřit, zabil štěně.