Byl zrovna podzim a venku pršelo. Seděla jsem u okna a kreslila krajinu, když jsem to zaslechla. Dětský pláč. Jenže tady žádné dítě není, tak jsem šla za tím pláčem a hledala, odkud to vůbec jde. Po pár hodinách jsem si byla jistá, že se to ozývá z půdy, ke které jsem neměla klíč. Proto jsem dveře vykopla a zakryla si ústa s nosem šátkem. Bylo tu příliš mnoho prachu, tma a hromada věcí. Zavolala jsem tedy souseda, aby půdu prohledal. Nic tam tehdy nenašel, ale já dodnes ještě občas slyším ten srdcervoucí pláč.
