Bylo sotva čtyři ráno, ale Viktorie Monroová ležela s otevřenýma očima dokořán. Přemýšlela, co se vše změnilo od doby, kdy se stala TA VĚC.
Přemýšlela nad Veronikou Semolinovou a nad tím, co všechno jí dělala a proč to vlastně měla za potřebí. V hlavě si přehrávala obrazy, které viděla, když jí všichni ty lidé podráželi nohy a jaké obohacení jim to vlastně přineslo. Zamýšlela se nad tím, co to z ní udělalo a čím se po tom stala. Zkoušela v sobě vyvolávat ty emoce, které cítila ještě dlouho po svém odchodu.
Po pár minutách se její pozornost ubrala jiným směrem. Sáhla po svém telefonu a začala se kochat svou sbírkou „trofejí" jak tomu ona sama ráda říkala. Její trofeje se usmívali na profilovkách sociálních sítí, obálek časopisů, ale i v televizi, kde na ně koukalo statisíce, né-li miliony, ale ona moc dobře věděla, že jen ona je má v hrsti, že jen ona může s každým posouvat jak po šachovnici a že jen ona má moc nad každým z nich. Byli jich stovky, ženy, muži, děti, bylo to jedno. Ona tu vládla a držela v ruce žezlo, či klíč ke všemu.
Byla si moc dobře vědoma, že sex, šarm a prachy stojí za vším co se kolem děje. Věděla, že sexem může ovládat ženy i muže a šarmem a penězi ten zbytek. Začínala od nuly, ale věděla v čem je zakopaný pes a tak již v 19 letech mohla mít větší moc, jak premiér.
Nezapomeň mě sledovat na soc. sítích :) budu ráda za podporu.
Instagram - adela.velharticka
Facebook - Adéla Velhartická - knihy a tvorba
