Uposlechla jsem doktora a v pátek zůstala doma. Lucy už od rána někde lítala s Mad a tak jsem doma zůstala jen já, mamka a taťka.
V uších jsem měla hudbu, takže jsem se tak trochu odřízla od světa.
Najednou mi někdo jedno sluchátko vytrhl a já se příšerně lekla. Říká se, že kdo se vyleká, má špatné svědomí a mě to moje sžíralo zaživa.
,,Fuj, já se lekla." Vydechla jsem, když jsem viděla, že je to mamka.
,,Promiň zlato. Jen jsem si řekla, že se na tebe půjdu podívat. Lucy říkala, že je ti nevolno. Půjdeš na trénink?" Dořekla a já měla pocit, že je tu větší horko.
,,Em... ne, nepůjdu." Nevinně jsem se usmála.
,,Dobře."
----
Přes víkend jsem též strávila ve svém pokoji, ale v neděli večer jsem to už nevydržela. Na messengeru jsme si s ostatními založili skupinu.
(Sean): Čus lidi
(Mad): Čau
(Sean): Jak se máte?
(Kieran): Klasická otázka, když nevíš, o čem se bavit...
(Cameron): :D
(Lucy): Mám se dobře
(Já): Co jste v pátek všechno dělali?
(Julia): Nic moc. Jako každý den
(Cameron): V pondělí prý něco budeme probírat
(Sean): A co?
(Cameron): Jak to mám vědět? :D
Uživatel Sean Jason změnil/a přezdívku Julia Nohome na Princezna 🖤
Úplně si umím představit, jak se Julia za obrazovkou červená.
(Já): Někdo ven? Fakt se nudím...
(Princezna🖤): Promiň, nemůžu :(
(Sean): Teď asi ne :)
Najednou mi přišlo něco do soukromých zpráv.
(Max): 18:30 na StarBridge.
Trochu mě ta jeho zpráva překvapila, ale pořád lepší, než nic.
Hodila jsem na sebe rychle černé kraťasy, nechala si na sobě černo-bílé pruhované triko, černé conversky a vyrazila.
Když jsem tam přišla, ještě tam nebyl. Doufala jsem, že to není žádný vtip a že se dočkám brzkého příchodu. A taky že jsem se dočkala. Zanedlouho Max přišel na domluvené místo a já se trochu zapomněla při pohledu na jeho oči jako noc a pod bílým trikem na vypracované svaly. Po chvíli si odkašlal.
,,Co?" Těkala jsem očima všude možně, jen ne na něj.
,,Jdeme teda?" Pozvedl obočí.
,,J-jo. A kam?"
,,Nevím, kam chceš ty?"
,,Třeba zmrzlina?" Přešla jsem k němu a společně vyrazili.
,,Dobře, zvu tě."
----
Po zmrzlině jsme se ještě prošli náměstím a nakonec se rozhodli jít do parku.
,,Pracuješ někde?" Zeptala jsem se ho.
,,Jo. Pracuji jako číšník v Asadaru." Nasadil si sluneční brýle.
Zakuckala jsem se. ,,V té nejbohatší čtvrti?"
Přikývl. ,,Táta mi to zařídil."
,,Aha, ten je hodnej." Taky bych si přála otce, který mi zařídí nejlepší brigádu ve městě. Ale jsem ráda za toho mého.
,,To už neopakuj." Zatnul pěsti.
,,Aha, promiň." A tady vidíte, jak hezky umím zkazit konverzaci. V duchu jsem si trochu zanadávala, i když vím, že je to přehnané.
,,A ty někde pracuješ?" Navázal na předešlé téma.
Potřásla jsem hlavou. ,,Ne, zatím visím na rodičích." Zasmála jsem se a Max vypadal, že byl rád, když už jsme nerozebírala to předtím. A já vlastně taky.
Sedli jsme si na lavičku a měli tak výhled na krásnou sluncem pozlacenou řeku.
,,Můžu se tě na něco zeptat?" Otočila jsem se na něj. Napjal se, ale přikývl.
,,Jak nás s Lucy rozeznáváš?" Vím, že je to stupidní otázka, ale nechtěla jsem jen tak mlčet.
Pokrčil rameny. ,,Vždycky, když přijdu do tělocvičny, sedíš na svojí oblíbené lavičce a Lucy je s ostatními. A taky máš rovnější vlasy. Lucy je má vcelku kudrnaté.
Všiml jsem si, že ty nosíš bílo-černé oblečení a Lucy červené. Jste docela rozdílné." Dopověděl a já byla docela překvapená, že si všímá takových maličkostí.
,,Aha..." Pousmála jsem se.
,,Tak už půjdeme?"
,,Jo." Zvedli jsme se s kráčeli zpět.
----
V pondělí ráno jsem mamce řekla že jdu nakoupit a byla ti vcelku pravda. Ale hlavní cíl byl jiný.
Musela jsem na kontrolu k panu Dotěrnému.
Čekárna byla kupodivu prázdná a tak jsem se posadila a vyčkávala. Po chvíli se u mě někdo objevil.
,,Slečna Heizkinsová, že?" Byl to on, u kterého jsem byla minule - neboli pan Dotěrný.
,,Ano." Přikývla jsem.
,,Můžete se mnou." Ukázal na dveře naproti a já se jako na povel zvedla.
,,Hlava ještě bolí?" Zeptal se, když už jsme byli v ordinaci.
,,Ne."
,,Takže jste asi brala prášky, které jsem doporučil." Usmál se a mě začalo být nějaké horko.
,,Ano, brala."
,,Dobře, ještě se posaďte. Vyšetřím, jestli je ještě někde něco."
Trochu jsem jeho větu nepochopila, ale udělala jsem, co po mě chtěl.
Pochopila jsem, až když mi začal poklepávat na zátylek, kam jsem se praštila. Měla jsem odpovídat ,ano-ne'.
Já vždy odpověděla ,ne'.
Odešla jsem s papírem, že už můžu na tréninky a tak jsem byla nejšťastnější člověk na světě.
----
,,Takže lidi." začal Henry, když jsme druhý den seděli v kroužku na podlaze. ,,Potřebuji od vás jeden úkol. Za měsíc máte svoje první vystoupení a tak potřebuji, aby jste si vymysleli jméno vaší taneční skupiny." S každým jsme si začali vyměňovat pohledy. ,,Je mi jedno, jaké jméno si vyberete, jen ne nic vulgárního, nebo něco, co by mohlo pohoršovat ostatní."
Zbytek hodiny jsem o našem jméně i Henryho slovech dost přemýšlela.
----
Někdo zaklepal má dveře mého pokoje.
,,Ano?"
,,Zlato, co budeš k večeři?" Vykoukla ze dveří mamka.
Pokrčila jsem rameny. ,,Kuře na kari?"
,,Dobře." Přikývla a odešla.
Chtěla jsem si znovu číst, ale rozsvítil se mi mobil.
(Mad): Čus lidi
(Sean): To už používáš můj pozdrav?
(Cameron): :D
(Mad): Mám nápad na to jméno...
(Princezna🖤): Povídej!
(Lucy): Tak, už to, vyklop.
(Cameron): :D
Uživatel Elle Wievová změnil/a přezdívku Cameron Diego na Cam :D
(Mad): DALSERE
