,,Dano! Tys přišla!" Obejmula mě Elise na tréninku.
,,Jo, už je to lepší..."
,,Lucy říkala, že ti nebylo dobře."
,,Už to tak bude." Usmála jsem se.
Jako vždy jsem si sedla na svou osamocenou lavičku a čučela do mobilu. Co jiného jsem měla dělat? Po chvilce se lavička prohla pod větší vahou. Někdo si ke mě sedl...
,,Ahoj." Zvedla jsem hlavu. Byl to Max.
,,Ahoj."
,,Včera jsi nebyla na tréninku."
,,Já vím." Pozvedla jsem obočí. Povzdechl si.
,,Je mi to líto." Zašeptal.
,,Co je ti líto?" Nechápala jsem a podívala se na něj.
,,Já tě nechtěl upustit, vážně ne..."
,,Já ti to nezazlívám. Nemůžeš za to." Usmála jsem se.
,,Dobře." Kývl. ,,Tak pojď. Už je tu."
Podívala jsem se ke dveřím a Henry tu už vážně byl. Vlasy jsem si uvázala do drdolu, protože jsem to předtím neudělala a vyšla k ostatním.
Znovu jsme opakovaly choreografii a musím říct, že už mi celkem šla. Když jsem nevěděla, jak dál, podívala jsem se na ostatní a pak pokračovala dál.
Po hodině jsem byla už trochu vyčerpaná, ale nechtěla jsem vypadat jako chudinka, když ostatní byli ještě pořád fit a tak jsem pokračovala dál.
Další čtvrt hodina mě pomalu užírala a pocítila jsem první bolesti hlavy. To je v pohodě. Podívej se na ostatní. Jsou úplně v pořádku. Musíš i ty! pomyslela jsem si. Abych se uklidnila, začala jsem si i v duchu zpívat písničku, na kterou jsme tancovali.
,,Dano?" Přešla ke mě Lucy. ,,Jsi úplně bledá. Nechceš si na chvíli odpočinout?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,To je dobrý, je mi fajn." Nervózně jsem se zasmála a otočila se znovu na Maxe.
Ještě jsme další čtvrt hodinu zkoušeli a já byla na padnutí. Možná to bylo pět minut, možná jen deset, ale pro mě minuty utíkali jako hodiny.
Zrovna mě Max chtěl chytit v pase, ale zastavila jsem ho.
,,Dám si voraz." Vydechla jsem.
Přikývl a šel si sednout. Já jsem ale nešla dělat společnost lavičce. Zamířila jsem si to do veřejných koupelen. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a blahem vydechla.
Tohle jsem potřebovala...
Zavřela jsem oči a opřela se o kraj umyvadla. Takhle jsem tam stála asi tři minuty a když jsem otevřela oči, zděsila jsem se. Můj obličej byl úplně bílý jako zeď a vypadlé pramínky z drdolu splihlé po obličeji. Se divím, že se mě Max nelekl, když jsem se na něj podívala.
Při cestě nazpátek jsem se srazila s Grace.
,,Ou. Už jsem pro tebe šla." Usmála se, ale pak se zamračila. ,,Vypadáš hrozně."
,,Díky, to jsem potřebovala slyšet."
,,Tak jo přátelé! Dáme si naposledy choreografii a pak můžete domů!" Řekl Henry, když jsem přišla společně s Grace do tělocvičny. Někteří si úlevou oddychli, někteří jen pokrčili rameny a postavili se na místa.
Moje nohy si při tanci dělali, co chtěli, takže doufám, takže doufám, že jsem jim to nějak moc nekazila.
Jako třešnička na dortu byla zvedačka. Max mě zvedl, zatočil a postavil na nohy. Jenomže... na jaké nohy? Nejdřív jsem je necítila, ale pak mnou projela taková bolest, že jsem to neustála a spadla na zem. Rychle jsem zavřela oči, jakobych tím mohla odehnat všechnu tu únavu a bolest. Chci se ocitnout doma v posteli, otevřít oči a uvidět plakáty pruhovaných koní a krásnou zahradou za velkým skleněným oknem. Ne. Takhle to nebylo. Ležela jsem pořád na podlaze a kolem mě pobíhali ostatní.
,,Dano!"
,,Dano, vzbuď se!"
,,Je celá bledá, neměla by do nemocnice?" Slyšela jsem svoji sestru. Ale tak vzdáleně...
Otevřela jsem oči a uviděla Madelaine. Tu zrzavou holku s růžovými stíny na očních víčkách, s kterou jsme si od mala hráli. Vedle ní Juliu. Ta tichá tmavooká holka, která se vždycky bavila jen s Grace. Všichni s ustaranými výrazy ve tváři.
Nadechla jsem se, jakobych to už sto let nedělala.
,,Jsem v pořádku." Zachraptěla jsem.
,,Voláme záchranku. Takovéhle stavy nemůžeme nechat být!"
,,Okamžitě ten mobil vypni Lucy a pomoz mi vstát." Zamračila jsem se. Cítila jsem se jako tenkrát. Jako, kdy, když mě Max upustil a já jsem nedokázala ani vstát.
Lucy s Henrym mi pomohli na nohy a já se znovu střetla z Maxovýma očima. Nic jsem z nich nemohla vyčíst a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Promiň, zaartikovala jsem směrem k Maxovi. Nezareagoval
,,Tak co s tebou?" Otočil se na mě Henry.
,,Ne prosím, sanitku ne." Vrtěla jsem hlavou.
,,Ale do nemocnice musíš."
,,Já ji tam odvezu." Ozvalo se za námi. Otočili jsme se a střetli s Maxem. Když jsem si uvědomila, co řekl, rychle jsem se probrala.
,,Cože?"Podivila jsem se.
,,Říkal jsem, že tě tam odvezu."
Odfrkla jsem si.
,,Max se nabídl, tak jeďte. Hodně štěstí." S těmito slovy Henry odešel, jakoby ho to otravovalo.
,,Jedu taky." Razila si to k autu Lucy.
----
V čekárně v nemocnici jsme čekali asi půl hodiny, než na nás přišla řada.
Ale k mému štěstí konečně že dveří vykoukla sestřička. Všichni tři jsme vstoupili do ordinace a tam už u stolu seděl muž kolem třicítky.
Vstal podíval se na nás a usmál se. Mě do smíchu nebylo.
,,S čím vám mohu pomoci?"
Slova jsem se ujala já. ,,Před pár dny jsem se uhodila do hlavy, byla jsem v bezvědomí a dneska jsem omdlela."
,,Aha. A jak se vám to stalo?"
,,A co?" Nechápala jsem.
,,No... jak jste se uhodila?"
Otočila jsem se na Maxe. ,,Zakopla jsem o stůl." Vážně mě nic lepšího nenapadlo?
,,Aha. Dobře. Tak se posaď. Jak že se jmenuješ? Kolik je ti let?"
,,Dana Heizkinsová. 19 let."
,,Zvláštní jméno."
,,Ani ne." Protočila jsem oči.
----
Vyšetření proběhlo celkem v pořádku. Max s Lucy pořád stáli a čekali v rohu ordinace a já seděla na lehátku.
,,Máš lehký otřes mozku. Ber tohle" podal mi antibiotika ,,a šetři se. Žádné tréninky po jeden týden. V pondělí přijď na kontrolu."
Vykulila jsem oči. ,,Žádné tréninky po dobu jednoho týdne? Ale my musíme trénovat choreografii!"
,,Jak jsem řekl. A teď můžete jít."
Na patě jsem se otočila s prášky v rukou a vystřelila z ordinace.
,,Po dobu jednoho týdne. Po dobu jednoho týdne." Opakovala jsem si potichu pro sebe. ,,To určitě." Odfrkla jsem si.
Mamce jsem pořád nic neříkala, ani když jsem přišla domů. Narvala jsem do sebe prášek a usnula s vědomím, že jsem to měla říct...
